Divoká svoboda

Cesta XXV. - Rajská zahrada

Nakonec nalezla svůj cíl. Sice si během cesty zničila jezdecký kostýmek, měla jej promočený od deště a na několika místech roztržený; ovšem, jakmile uviděla majestátní vodopády a duhu rozpínající se nad nimi, zaradovala se.

Kam jen zmizely její marnivost i pýcha hodná rozmazlené princezny? Nahradila ji čirá skromnost. Ještě před pár dny se pudrovala a strojila jako manekýnka, nyní jak obyčejná dáma - od normálních lidí se však lišila zlatými vlasy a safírově modrýma očima. Dokonce se pro klid v duši a uzření přenádherné krajiny vzdala pudru i drahých škrobených šatů. Možná si už před výjezdem stačila uvědomit, kolika nepraktickými zbytečnostmi se vlastně obklopovala, zřejmě si také řekla, že k čemu jí na cestě vůbec budou, když nebude mít možnost setrvávat mezi komnatami honosné vily.

Právě se přistihla, kterak poklekla a znovuzrozeného psa hladila po hlavě. Nedokázala uvěřit, jakou nenávistí k němu před časem trpěla, viděla v něm špinavého čokla, ačkoliv se jednalo o alabastrového chrta. Zlatá klisna Concordia se mezitím pásla na zelené louce, ze které nejspíš odmítala odejít směrem ke své majitelce - zelenavá travička zde kobylce zachutnala snad víc než kdekoliv jinde.

Všichni tři si právě připadali jako v ráji, obklopeni nejkrásnějšími klenoty přírody, daleko od civilizace. Vál čerstvý vánek a voda zpívala svou šumící melodii, v níž se místy našlo místo i pro nějaký bouřlivý tón.

Přesně toto Latiffe potřebovala - rajský klid, jemuž život ve vesnici se stájemi i jízdárnou nesahal ani po kotníky. Zapomněla na všechno, co zažívala před vlastním příjezdem - vnímala pouze přítomnost. Chtěla si lehnout na zem, s rukama pod hlavou, hledíc na nebeskou klenbu klonící se k soumraku. Nedělala si starosti, že překrásná duha nad vodními kaskádami dávno zmizela, nyní si přála pozorovat oblohu, vidět den halící se do tmy, jednu hvězdu probouzející se po druhé.

Sice by noční nebe takto naživo neuviděla poprvé, ale těšila se na něj jako malé dítě. Možná působila bláznivým dojmem, ovšem ona jen dávala prostor pro to chovat se autenticky, stát se plně sama sebou, o nic se nestarat. Vydržela však být vzhůru sotva do vysvitnutí první nebeské lucerničky, protože stačila usnout, ponořit se do slastného snění.

♦♦♦

Fabrizio spal klidně, když pocítil úlevu, když v magických portálech viděl svou ženu ležet pod širým hvězdnatým nebem. Bohužel zalitoval, nakolik Latiffe podcenil.

Myslel si o ní, jak je v nitru křehká, nechtěl, aby jí nikdo nezkřivil vlásek; akorát se kvůli svým myšlenkovým pochodům projevoval vůči své milované velmi necitlivě. Možná ji tak ranil nejvíce ze všech, koho ona znala. Držel dámu svého srdce v zajetí zlaté klece honosných komnat, ovšem z pouhopouhé lásky i starostlivosti.

Ach, kterak chtěl umět dávat najevo krásné city, které mezi dvěma sezdanými lidmi rostou - nebo by alespoň měly. Upřímně dokázal milovat pouze staré knihy a ampulky v alchymistické dílně, jistý – ovšem poněkud zvláštní  – vztah k nim rozhodně za nic neukrýval.

O místnost, kam se zavíral, pečoval až úzkostlivě, stačilo pouze někde na stole nechat pohozený list papíru či lahvičku na poličce omylem zařazenou na nesprávné místo a už kvůli ní dokázal všechno uklízet i přerovnávat, dbát, aby se interiér leskl čistotou a vypadal útulně. Ničeho z jeho miláčků se nemohlo dotknout, ani jen drobounké smítko prachu - zato on před vlastní ženou býval výbušný, vztáhl na ni několikrát ruku, dokonce ji i uhodil.

Bodejť by neutekla, kdybych se k ní nechoval tak sobecky a agresivně.