Divoká svoboda

Cesta XXIX. - Tragédie osudu

Viděla okamžik, ze kterého byla konsternovaná. Osiřelá žebračka, které Latiffe dávala peníze do malovaného džbánku, vešla do katedrály, jež zničehonic začala hořet. U budovy se objevila temná postava v černém oděvu skrývající svou identitu, není jí vidět do tváře ani jiným způsobem poznat, o koho vlastně šlo.

Mezitím městem kráčel černovlasý mladík ve vestě, který si smutně prozpěvoval o tom, jak dívenku miluje a vzal si ji do péče k sobě domů, ovšem nemohl, jelikož mu nic takového okolnosti z nějakého neznámého důvodu. Najednou se zastavil, když viděl plameny hořící až k nebesům. Začal okamžitě jednat, chtěl dívku zachránit, jenže zahynul a ona též.

Dáma se najednou v hlubokém spánku zmítala hrůzou i žalem, že ničemu nedokázala zabránit, pouze konsternovaně z bezpečné vzdálenosti sledovala, co se v té době vůbec dělo. Místo, aby zavolala pomoc, zbaběle odsud utekla.

Zároveň portály obklopené růžovými obláčky odhalily velmi krátce trvající záběr na muže vzhledově podobném, avšak oděném do kabátu a kalhot, trávícím v době tragédie čas na hřbitově. Vzápětí jej vystřídala scéna se stejným pánem, ale dvořícím se tajemné jezdkyni, kterou Latiffe o asi století předtím obdivovala.

Šlechtičně po nějakém čase neuniklo, že záhadnou cizinku již dlouho neviděla. Vždy těsně před půlnocí vyběhla na zahradu před zámkem, čekala na ni u největší fontány zámecké zahrady. Přemýšlela nad otázáním se někoho ze sídla, jestli ji náhodou neviděl.

Jenže tajemná růže z jakéhosi zvláštního důvodu chtěla zůstat v utajení, tudíž si zlatovláska svůj dotaz raději nechala pro sebe. Přestože se naděje na shledání se s tajemnou jezdkyní postupně tenčily, její obdivovatelka se rozhodně nevzdávala. Sice si mezitím říkala, jestli mimoděk nepodlehla nějaké iluzi a celá se jí nepoddala, ovšem vše vypadalo až příliš reálně, než aby se jednalo o pouhopouhý sen.