Divoká svoboda

Cesta VI. - Měsíc a Slunce

„Señorito, přejete si dnes večer se podívat na noční oblohu?" U okna s vínovými závěsy stál hnědovlasý muž ve vojenské uniformě. S kabátem, odznaky na hrudi a šavlí u pasu vypadal jako generál. „Vím, že dovedete trávit celé hodiny pozorováním matky Luny i jejích hvězd."

Šerifka, rozvalená na pohovce ve starobyle zařízené komnatě, kývla hlavou. V pravačce držela sklenku až po okraj naplněnou zvířecí krví, z níž pomalu, jen po doušcích, upíjela.

Jakmile na temném nebi spatřila stříbrný srpek, pocítila v sobě vlnu radosti. Milovala měsíc. Nejvíce však měla ráda úplněk, dokonce si na ten nejbližší naplánovala svatbu s Cassiem. Jenže ji mrzelo, že dával přednost její mladší sestře.

Byla zkrátka plná nenávisti. Ani ona sama pořádně nedokázala vysvětlit, odkud se v ní brala všechna ta zlost. Možná tohle všechno s jistými zážitky z minulosti, které zahodila pryč, aby na ně již nemohla vzpomínat. Kolik viny by si musela přiznat, kdyby byla donucena se ve vlastních myšlenkách vracet někam zpátky.

Žena zákona ani nechtěla, aby ji někdo oslovoval jménem. Kdykoliv jej uslyšela, tuhla vyděšením na místě a dámě po zádech přebíhal mráz. Možná, kdyby nevěděla, že měla nějakého sourozence, by nikdy v nitru nepocítila žádnou bolest.

Pila, aby zapomněla. Krvavé šampaňské na ni působilo jako alkohol, proto si ho tak ráda dopřávala. Někdy však dostala chuť i na obyčejné smrtelnické víno, tak jí generálský sluha sem tam přinesl láhev Merlotu či Cabernet Sauvignonu.

Čím více se ale blížil termín plánované svatby s mladíkem z rodiny Cannisů, tím častěji propadala duelům protichůdných emocí. Na jednu stranu chtěla vládnout mužnému srdci sotva odrostlému chlapeckých střevíců.

Jenže na tu druhou měla strach, jestli náhodou nebude potřeba jeho vyvolenou nějak sprovodit ze světa.

Trápení však náhle nahradil škodolibý smích. Asi už po několikáté si představovala Sanchie v poutech, s roubíkem v ústech, kterak se jí po raněné tváři kutálí slzy utrpení a samu sebe jako figuru sklánějící se nad ní se žabikuchem v ruce.

Nemohla v sobě zadržet ten hurónský smích. Slyšet ji nějaký kolemjdoucí, zřejmě by získal pocit, jako kdyby poslouchal chichotání nějakého zvráceného psychopata.

Ovšem před lidmi pouze vzbuzovala respekt, nic víc. Vycházela ven pouze v noci, jelikož denní světlo pro ni bylo příliš milosrdné, nesnášela jej. Avšak, jakmile nastala tma, dávala průchod svým poněkud násilnickým choutkám.

Vidět někdo někdy interiér její honosné vily, určitě by narazil na relikvie v podobě uřezaných kočičích jazýčků, psích tlapek, koňských těl přeseknutých v půli těla, sem tam se určitě nalezlo i něco lidského.

Jen pár místností v celém obydlí vypadalo jakžtakž obyčejně - ložnice pro paní domu a služebnictvo, konferenční místnost, vinný sklípek. Pouze v oněch síních nemohl žádný člověk narazit na stopy šerifčiných mučednických hrátek.

Avšak u démonické upírky, nejstarší dcery rodu Juarézů, bytosti s pošramocenou myslí, minulostí i psychikou si nikdo nikdy nemohl být stoprocentně jist.

♦♦♦

V době, kdy se señorita s jejím generálem dívali na hvězdnatou nebeskou klenbu, Sanchia upadla do hlubokého spánku a zdál se jí velmi krásný sen. Nebo tak aspoň zprvu vypadal.

♦♦♦

Tiziana a Zorra cválají travnatými pláněmi, na svých hřbetech nesou dvě jejich majitelky - princeznu a pastýřku.