Divoká svoboda

Cesta XLIII. - Úsvit temnoty

Latiffe došla až k místu, ve kterém by se podle princezny Trinidad měla setkat se Sanchiinou zbloudilou duší. Čeho se zalekla, byly dva černí jaguáři, kteří po dámě ihned vystartovali. Žena o nebezpečných šelmách již párkrát slyšela, ale nikdy by neřekla, že by se s nimi kdy setkala tváří v tvář.

Panteři po ní vycenili zuby. Oči jim nepřirozeně svítily rudou barvou jako rubíny. Patrně šlo o nějaká nadpřirozená zvířata. Kde jen o nich mohla slyšet? Možná u señora Floriána? Jenže kdy? V některém ze svých minulých životů? Nebo snad už v současnosti, jakmile se náhodou dokázala nepozorovaně vytratit od svého majetnického manžela Fabrizia? Nejspíš v obojím.

Myslela na svou sebeobranu, snažila se divoké zvěři před očima mávat zapálenou pochodní, ale zároveň přemýšlela nad pravou podstatu oněch tvorů.

Vzpomněla si, že šlo o bájné strážce vchodu do podsvětí, do říše zbloudilých duší patřících do jakékoliv frakce, nejen Čtyř statečných. Tyto bludičky si zasluhovaly zvláštní péči, na rozdíl od běžných smrtelníků. Proto je i musela hlídat tato majestátná zvířata. Současně nad nimi i dokázala vykonat spravedlnost. Takže, pakliže se někdo něčím provinil natolik závažně, že si zasluhoval trest, dvojice těchto šelem si nad ním náležitě smlsla, přičemž neznala žádného slitování.

Jenže proč nyní jimi byla Latiffe povalena na zem, když přicházela v míru? Dáma ležela rozpřažená na zemi, zdroj světla hořel kus od ní. Snažila se vstát na nohy, leč pod tíhou jejich těl nemohla. Zároveň ji vše bolelo, protože ti dva temní jaguáři na ni prudce skočili.

Co se mi snaží naznačit? pomyslela si v duchu, načež několikrát tiše zaklela.

Náhle uslyšela blížící se kroky. Podívala se směrem, odkud vycházely, viděla postavu v černých šatech i klobouku. Jak se osoba přibližovala, zlatovláska hned v jejím zjevu poznala Trinidad. Právě přišla nebohou lady zachránit! A tak skutečně udělala.

„Musela jste se jistě rozrušit, viďte?" řekla černovláska, když dámě pomohla na nohy. Zvířata se před přišedší princeznou uklonila a sklopila hlavy. Jedno z nich zasyčelo: „Bartholomea... Vládkyně temnot... Vy... Souboj... Trest... Muka... Spravedlnost..."

Cestovatelce se nyní Floriánova slova i teze z jeho magických spisků potvrdily. Zároveň si i vyvodila, že osud šerifky ze Santa Cruz bude zpečetěn co nevidět. Jenže proč se strážci se srstí barvy nejčernější tmy zmínili i o Latiffe? A z jaké příčiny se na ni tak urputně vrhli? Co komu vůbec udělala?

„Nebojte se. Chtěli vám jen říci, že brzy stanete před jejími nohami a potká vás s ní duel, ve kterém zvítězíte."

„Jenže, co Sanchia?" Žena v jednoduchém jezdeckém kostýmku si vzpomněla, proč vešla právě sem, nalézt dívčinu ztracenou duši. Leč nyní také přemýšlela, jaká role by pak na ni zbyla, když by nebezpečné upírodémonce měla zasadit smrtelnou ránu už ona.

„Nemusíte se obávat. Vy sice vykonáte rozsudek nad mou starší sestrou, ale stejně musí přijít někdo, kdo její osud definitivně zpečetí. Ještě to totiž nebude vše... I proto jste museli být čtyři, a ne třeba jen dva..."

„Jenže, co Sanchiina duše?" Oslovená pohlédla dál za sebe, za zvířecími strážnými uviděla trůn, na němž se hledaná sotva zjevila, jako by tu snad ani nebyla. Žena si proto již si počínala myslet, že sem podnikla výpravu úplně zbytečně.

„Nebojte se. Někdy nás osud holt zavede jinam, nežli si zprvu myslíme," odvětila Trinidad. „A dušička se vám na chvíli před očima mihla jen, že jste si na ni vzpomněla a pojí vás společné prožitky." Přistoupila ke zlatovlásce, načež jí položila ruku na rameno.