Divoká svoboda

Cesta XVII. - Půlnoční rituál

Enrique dal na doporučení tajemného pána z náměstí, načež si šel hledat jakýkoli vhodný nocleh. Do penzionu pochybné pověsti, kterými se to všude jenom hemžilo, si nepřál vkročit, co kdyby tam náhodou nebylo bezpečno?

Přemýšlel též o domu pana Floriána, avšak se odtud nacházel až příliš daleko. Nejspíš by si pak od paní odpočinul, ovšem na druhou stranu nechtěl od señority zažít dlouhé odloučení, přestože jí měl poslední dobou plné zuby – někde, hluboko uvnitř, k ní přeci jen choval nějaké city.

Hned však dostal nápad - což takhle jíti k malíři? Už několikrát si s ním popovídal, navíc jej ještě nestačil plně poznat. Sice si u něj dvakrát objednal nějaký obraz, leč vždycky po dokončení díla pelášil k šerifce, aby ji nerozzuřil víc, než bylo zdrávo. Koketoval s myšlenkou strávení několika dní v ateliéru, kde vznikala snad ta nejkrásnější umělecká díla na světě, přičemž se blaženě usmíval.

Konečně ho poznám o trochu lépe, třeba také zjistím tajemství jeho talentu.

Právě si však uvědomil jeden veledůležitý fakt - každý den převlékal do čistého, a pokud někdy vyrážel na delší cestu, zásadně si s sebou zabalil náhradní ošacení, dokonce i do kasáren. Jenomže co teď, když nemohl domů? Rozhodně s ničím takovým nepočítal, vždyť si ani nepovšiml, že by cestou zapomněl předmět, jenž měl být před očima trýznitelky navždy zůstat skryt.

Navíc se cítil sám, zrazen, opuštěn; mluvil někam do vzduchu, modlil se, aby ho imaginární milenka nějak ochránila, ačkoliv ztratil její hadrovou podobiznu.

Vydal se tedy s prázdnou brašnou, odešel z města, kráčel pořád za nosem. Ještě musel projít jednou vesnicí, cestu znal, a nalézt osamělou haciendu, kterou by si rozhodně k umělci nedokázal přiřadit ani ve snu.

Když se o něm totiž jednou doslechl, poprvé jej vyhledal, zůstal tenkrát před stavením v šoku chvíli stát - podle toho, jakým způsobem mladík před lidmi vystupoval, si pan Calderón představoval bohatý měšťanský dům postavený ve španělském koloniálním stylu, s několika oblouky, arkádami i sloupovími. Teď už o něm generál dávno věděl celkem podstatný fakt - umělec se sice uměl obléknout do drahých obleků, obzvláště na slavnostní příležitosti, avšak v luxusu z nějakého neznámého důvodu vůbec nebydlel, přestože mohl, jelikož byl natolik bohat, že by si na penězích dokázal i ustlat.

Možná se bohatství dobrovolně vzdával, jakmile ve svém okolí zřel spoustu sirotků, vdov, zároveň jsem ho párkrát v kostele viděl, jak do pokladničky házel velké bankovky, přemýšlel uniformovaný poutník. Jenomže mi v tomhle něco nesedí. Ale co?

Každopádně, než dorazil do cíle, ještě trochu času pobyl ve farmářské osadě, kterou potřeboval projít. Již dlouho neviděl žádného venkovana, rád proto právě pozoroval řezníka porážejícího mladého býčka, rolníka sklízejícího úrodu na poli, kovboje nahánějícího dobytek do ohrady, paní kyprých tvarů prodávajících ve stánku košíky z proutí.