Divoká svoboda

Cesta V. - Alchymie pomsty

Jakmile Alejandra prozřela, ukázala před Cassiem svou pravou tvář. Snažila se v sobě probudit kousek nespoutaného oleandru, ale v nastalém okamžiku chtěla být spíš něžnou a zranitelnou laní.

Temný zabiják mne okradl o skoro všechny mé ratolesti.

Ale zároveň do náruče zla padl hřebec kavalíra mé sestřenice.

Co dřív? Pomoci nevinnému, či se pomstít viníkovi?

Zamyšleně hleděla do prázdna.

Nechť rozhodne Zorra. Tuto volbu nechávám čistě na ni.

Strakatá kobylka, která vyslyšela volání své majitelky, nezaváhala ani sekundu, přičemž vzala do tlamy zlatou podkovu ležící v trávě. Svižným krokem spěchala k dívence, jež ji dlaní, oděnou do kožené rukavice, vzala za otěže připnuté k ohlávce, aby si dar od ní převzala.

„Děkuji," promluvila ke klisně, načež se otočila k mladíkovi ve vestě. „Nyní zkusím navázat jakékoliv spojení s tvým Starritem." V rukou držela Zořin podivuhodný nález. „Zde, někde uvnitř tohoto předmětu, musí existovat nějaká energie, která by tě navedla na správnou cestu."

Musím jej kontaktovat, Cassiovi od něj předat vzkaz, prolétlo Alejandře hlavou. Času totiž zbývá stále méně.

Pokud se tomu koni něco stane, tak jeho pán může okamžitě zemřít.

Při těch myšlenkách dívce z pastvin ukápla slza.

♦♦♦

Seděl v ratanovém křesle, soustředěn na knihu položenou na klíně.

S přicházejícím východem slunce přemýšlel nad smyslem vlastní existence. Nalézal v něm jednu nelogičnost za druhou, prosil Boha, aby nalezl odpověď na své otázky, avšak marně.

Proč za sebou prožil dva minulé životy a nyní se narodil potřetí? Měl snad tady na tomto světě nějaké poslání?

Odvrátil zrak od rozečtené publikace. Pohlédl na svou mrtvou manželku ležící v bílých rozevlátých šatech potřísněných rudým šampaňským. Pod jejím růžovým kabátkem se rýsovala hluboká propast, která neustále krvácela.

Tolik by rád květinku jeho srdce zachránil, jenže jako muž vychovávaný po křesťansku znal tajemství osudu. Z katolických seminářů velice dobře věděl, že Bůh má pro každého smrtelníka svůj plán, jehož narušení by bylo velkým, neodpustitelným hříchem.

Zabýval se však alchymií, znal tajemství života i smrti a už několikrát od okamžiku svého probuzení přemýšlel, že by ležící laňce podal nějaký elixír. Jenže tuto myšlenku rázem zapudil, jakmile si uvědomil, jaké důsledky by poté za tento čin nesl až do sklonku věků, navíc jen velice nerad zpytoval své svědomí.

Možná udělám lépe, když do chodu věcí nebudu nikterak zasahovat, řekl si v duchu. Nerad bych podvedl nebeského Otce, k němuž denně vysílám své modlitby. Ovlivnit něco takového totiž může jen On a nikdo jiný.

Opatrně se tedy postavil na nohy, jenomže v jedné z nich pocítil ukrutnou pálivou bolest, jako kdyby si na ni před nedávnem vylil nějakou kyselinu se silnými účinky při dotyku s lidskou pokožkou. Chtěl tedy pravou končetinu jakkoliv odlehčit, sáhl tedy po své dřevěné holi, zakončené zdobnou jaguáří hlavou, kterou určitě dokázal vyřezat i vymodelovat jen nejzručnější řezbář.

S jistými obtížemi se dobelhal k loži, kde ležela jeho milovaná žena. Pln beznaděje jí na líčko věnoval polibek z pravé lásky, aby aspoň při cestě do nebe věděla, že ji Fabrizio nepřestával milovat.