Divoká svoboda

Cesta VIII. - Alabastrový chrt

Utíkal daleko od sídla svého pána, protože cítil, že se proti němu vážně provinil. Měl jej totiž velice rád, dokud nezačal v sobě pociťovat pocit prázdnoty a jeho duši nepohltila závist i nenávist.

♦♦♦

Žil oddaně po boku señora Floriána, ani na krok od něj nedokázal odejít. Vzpomínal, jak oba dva spolu konverzovali o gobelínu v jedné z komnat honosné vily. S radostí naslouchal povídání pana Dantése: „Vidíš, společníku můj, toho lovce na koni?" Oslovený přikývl, nadšeně poslouchaje dál. „V rukou třímá winchestrovku, chce ulovit statného jelena. Jenomže sám to nesvede, potřebuje tedy mít vedle sebe alabastrového chrta, aby pronásledoval zvěř, skolil ji a pomohl tak člověku v sedle."

Nechával si od sběratele umění všeho druhu povídat o hrdinech i hrdinkách, tajemstvích života a smrti. Vždy ctil svého bližního, dokud hlavní síň rezidence na okraji Mendozy nezdobily obrazy Čtyř statečných namalované přesně na zakázku od jednoho místního malíře.

Služebník však posléze zjistil něco, co ho znepokojilo - mladičký aristokrat totiž ve společnosti těch portrétů začal trávit stále více času, povídat si s nimi, rozjímat nad nimi při sklence bourbonu. Měl je rád všechny, ale přeci jen mu jeden z nich byl nejmilejší - ten, který zobrazoval ženu jeho přítele Fabrizia - nádhernou paní jménem Latiffe.

Pro její krásu úplně ztrácel hlavu. Pořád, téměř bez ustání, hleděl na světlovlásku spoutanou větvemi keře růže šípkové a karmínově rudým květem sevřeným mezi rty. Obdivoval též její nádherný šat, blonďaté vlasy, klobouk, ale hlavně modré oči - právě ty señora Floriána okouzlily.

Tolik si přál je vidět v živém provedení, až se vždy přítele Fabrizia při každé jeho návštěvě ptal, kdy mu půjde ukázat svou čarokrásnou manželku. Samozřejmě se toho okamžiku však z pochopitelných důvodů nikdy nedočkal, a tak do vily na okraji Mendozy nevstoupila žádná dámská nožka.

Čím častěji o tom všem majitel luxusního domu mluvil, jako by kvůli jedinému ženskému srdci úplně ztratil rozum, tím více se věrnému sluhovi stával solí v očích.

Dřív jediná postava v celém Floriánově světě nyní hrála druhé housle, možná, že už pozbyla svého čestného místa po aristokratově boku.

Ctihodnému lokajovi tedy nezbývalo nic jiného, než svému pánu sem tam naplnit číši dobrým vínem, pak si třeba ve vedlejší místnosti číst. Ale i při nejzajímavější knize nedokázal odtrhnout zrak od pána políbeného šarmem opačného pohlaví.

Sice dokázal nanejvýš uronit pár slz pro to, jak se jeho nejoblíbenější člověk řítil do záhuby, jenže v sobě postupně počínal krmit zlobu i zášť. A tak nakonec Dantésovými zády projela čepel ostré dýky.

♦♦♦

Jelikož se hříchu dopustil úmyslně, plně při smyslech, musel tedy nyní za to nést jisté následky.

Každé uvědomění si posloupnosti nedávných minulostí bolelo jako čert. Všechny vzpomínky se proměnily ve střepy zraňující tělo i duši bělostného zvířete.

Boháčova smrt, kaluž krve; bouře, jež svou silou vysklila několik oken v budově; náhlá proměna v psa vzácného plemene, zběsilý úprk, šarlatová cesta z chodidel zmáčených rudým šampaňským - to vše vytvářelo ozvěnu uvnitř služebníkovy mysli.

Čenich jej táhl stále na východ, do vesnice Ferro di Caballo. Možná se Prozřetelnost boží rozhodla pro udělení další, nové šance, když pro uprchlíka vybral veledůležité poslání - chránit alespoň některou z osamělých ženských růží. Naštěstí dostal možnost svobodné volby, též ochranné nebeské ruky, kterou se mohl nechat v případě nejvyšší nouze navigovat.