Divoká svoboda

Cesta XLII. - Závan jisté smrti

Enrique s hrůzou i lítostí hleděl na svou snoubenku visící na kříži. Ruce přibité, nohy vlály ve vzduchu. U rtů se zračil pramínek zaschlé krve a šátek na očích se s každým závanem čerstvého vánku z okna jejího vězení stahoval stále více dolů po obličeji, byl také již krapet děravý.

Rudá skvrna na kabátku její uniformy na něj však zapůsobila mnohem intenzivněji než cokoliv jiného. Rozhodně si nechtěl připustit, že jeho snoubenka vpadla do chřtánu krutého mučení i bolestivé smrti. Chytl se za hlavu i padl na kolena, jen co si uvědomil, co skonu milované poručice předcházelo.

Neschopnost už dále žít po boku jedné pomatené dámy. Stále intenzivnější bodání u srdce, jakmile již měla señoritiných výlevů i rozkazů plné zuby. Touha po svobodě. Chuť konečně utéct...

Kdyby jen její nastávající věděl, jaké události následovaly, byl by jí ve zběsilém úprku zabránil. Vlastně teď váhal, jestli by tak mohl učinit. Zmizela totiž jednoho dne znenadání pod rouškou tmy, zatímco Enrique spal. Když se však probudil hned z rána, již ve vile šerifky města Santa Cruz zůstal sám, napospas svému osudu a bez žádné zprávy...

Jenže ona se mi přece párkrát svěřila... Utěšoval jsem ji, leč přesto selhal... Trpěl silnými výčitkami viny. Kdyby se jedné noci nevytratila jak pára nad hrncem, třeba by ještě zůstávala naživu. Muž sice dokázal uznat, že se ve světě tam venku dělá mnohá nebezpečí, ale co se ve skutečnosti přihodilo, by si nedokázal představit ani v té nejhorší noční můře.

Zřejmě se i trápil proto, že jej Dafia nevzala s sebou. Vždycky totiž myslela i na Enriquea, možná i mnohem více nežli na sebe... Ovšem v tu dobu se zachovala nezvykle sobecky.

Pán náhle vůči ní pociťoval silný vztek. Dobře jí tak! Kdybychom uprchli spolu, ubránili bychom se...

Zlost se náhle proměnila ve zvláštní směsici pocitů nalézající se někde mezi žalem, zklamáním i rozhořčením.

Vždyť přece uměla se zbraněmi zacházet naprosto výtečně, jinak by stále byla jen obyčejnou vojandou, nikoliv poručicí... Nejspíš ani tou ne... Kdyby nebyla tak schopná, nejezdila by se mnou na mise... Proč tedy padla do zajetí?

„Určitě v tom vězel nějaký démon," zareagovala Jezdkyně, jako by muži dovedla číst myšlenky. „Jen si to vemte." Stála u dvou pláten opřených nenápadně o zem. „Původně mladý a nevinný umělec, jak si ho vybavujete a který si říkal Bílý karafiát. Ale uměl malovat tak nádherně, že se takhle tvořit určitě nenaučil sám. Kterak by jinak přišel ke svému talentu?"

„Jistě, to jsem si mohl myslet," napadlo osloveného. „Že by smlouva s démonem?"

„Ano. Když jsem v jednom ze svých minulých životů byla žebračkou a sirotkem, často jsem se bezprizorně toulala po Buenos Aires," vzpomínala žena.

„Pak ale potkala jednoho mladého muže, který se živil jak potulný umělec. Tehdy však jeho obrazy neměly jasné kontury a vypadaly spíš jako změť barev než nějaká díla. Také mu je nejeden z kolemjdoucích omlátil o hlavu, plival na něj a posmíval se, že prý jestli bude takovéto patlaniny tvořit dál, že si nevydělá ani vindru."

V tu chvíli si generál vzpomněl na legendu o dvou bratrech malířích, z nichž jeden sotva něco zvládl a druhý dovedl se štětcem snad více nežli kdejaký známý mistr. Možná si nikdo, kdo takovou povídačku kdy šířil, nedokázal přiznat, že šlo o jednu a tutéž osobu. Mužova domněnka se posléze potvrdila.

„Potkala jsem ho shodou náhod u jedné budovy, o které si dosud myslela, že se jednalo o katedrálu. Byla taková velkolepá, měla věžičky a celkově vypadala jako katedrála... Ale ve skutečnosti to bylo kulturní centrum s galerií. Řekl mi to sám, až jsem se divila, že se mně najednou tak svěřuje."