Divoká svoboda

Cesta XXXII. - Ztracená duše

Autorská poznámka: v této kapitole jsem použila jedno neznámé slovo, a to grotta - výraz pro dekorativní umělou jeskyni nebo přírodní jeskyni vzbuzující specifický zájem ze strany člověka.

Na daný termín jsem narazila úplnou náhodou při dívání se do synonymického slovníku (potřebovala jsem nějak nahradit slovo „jeskyně") a vzhledem k fiktivnímu místu, do kterého se Latiffe vydává, mi přišel výstižný jako nic jiného. :)

♥♥♥

Latiffe si ještě nějakou dobu povídala s princeznou Trinidad, dokonce i poté, co od nich dvou odešel duch señora Floriána. Ta jí pověděla o jeskyni nalézající se v krajině vodopádů. Prý moc lidí nevědělo, copak se v ní skutečně skrývalo, takže se na základě těchto tajemství i záhad začaly vyprávět nejrůznější zvěsti. Třeba že se v jejích útrobách nalézaly temné síly dlící zde po celá staletí nebo že do zdejší grotty odcházely duše zemřelých, které se nemohou uložit do věčného spánku, protože z jakýchkoli důvodů nenalezly pokoj.

„Možná to má podobně nastavené i má mladší sestra," pravila dáma v černých šatech, klobouku i s paraplíčkem v ruce. „Akorát, že ona potřebuje žít, vzbudit se, vysvobodit se ze spárů kletby, do níž se dostala. Možná si zvolila právě vás, abyste ji nalezla tam, kam bych vás ráda zavedla, posadila na hřbet koně a dovezla k jejímu tělu, aby do něj vstoupila a procitla."

A to jsem mademoiseille Sanchiu div nezabila, jak na ni žárlila. Jen proto, že mě manžel na chvíli opustil a jediný muž, který u nás ve vile zrovna pobýval, se jí neustále věnoval, zatímco mne věčně přehlížel.

Právě si vzpomněla, že se před nedávnem stala svědkem opakování minulosti. Epifano si černovlasou míšenku vyvolil podobně, ne-li stejně, jako dříve, kdy spolu oba dva odjeli na hřbetech svých koní a Latiffe, tehdy zámecké paní, se ztráceli z dohledu. Zlatovlásce taková skutečnost měla dojít, než, pohlcená horečnatou záští, vzala do ruky nůž, načež zabila nebohého tvora, jež vstoupil do její komnaty.