Divoká svoboda

Cesta VII. - Vzpomínky na nepokoje

Podnik s noclehem se po čtyřech dnech strávených na daleké cestě jevil jako výborná varianta. Bylo zde totiž možné nechat na určitou dobu za poplatek ustájit koně a zároveň se dobře najíst, napít i odpočinout.

Cassio s Alejandrou sem ihned zamířili, jakmile míjeli ukazatel, který je zavedl k penzionu s názvem En la Cierva Blanca, U Bílé laně.

„Párkrát jsem tu už byla, jenže nevím, zda se mezitím něco nezměnilo," oznámila černovláska, držíc v rukou otěže své strakaté klisny, „třeba jestli v té válce, o níž všichni kolem mě mluví tak barvitě, nezemřel majitel nebo tak." Pohlédla na mladíka sedícího na hřbetě hned za ní. „Každopádně se mi tady vždycky líbilo." Zamrkala. „Není to sice žádný grandhotel, ale ani zapadlá hospůdka s noclehem jak někde ve chlévě. Prostě taková zlatá střední cesta."

Oslovený ani nepromluvil, neustále myšlenkami utíkal ke Starritovi.

Někdo mi ho vzal, sotva jsem vstal na nohy.

Možná na mne někde čeká živý i zdravý. Nebo, sklopil hlavu, jakmile mu přeběhlo hlavou něco, co by nechtěl nikdy zažít, k němu přišel zloděj, nebo dokonce sadistický vrah, a teď má mého hřebce zavřeného někde ve sklepě, chtě jej nechat zemřít.

Počkat? Mladíkovi ukápla slza tekoucí po pravé líci. To nesmí udělat, nebo na smrt odsoudí i mě!

Při všech myšlenkových pochodech nestačil zaregistrovat, že Zorra již vstoupila na pozemek oné ubytovny s přilehlou restaurací. Jelikož si oba dva přáli, aby se o kobylku mezitím někdo postaral, hledali někoho, komu by ji mohli předat.

Nakonec tu narazili na kovboje v klobouku, ponču a vysokých holínkách, jemuž u pasu zářil měšec s penězi i vyřezávaný nůž, načež jej oslovili. Zrovna dojil skot pasoucí se poblíž komplexu. V době, kdy k němu přistoupil mladý pár, svou práci dokončil.

„Místo ve stáji, říkáte?" Pohlédl na pastýřku. „Určitě tady jedno bude." Ještě se šel pro jistotu podívat, nechtěl totiž nikoho z příchozích oklamat. „Ano, zrovna tady by vaše klisnička mohla odpočívat." Uvedl dvojici do místní maštale, ukazuje na jedno stání přímo naproti dřevěným vratům. „Jen mi, prosím, ještě zaplaťte, než se půjdete ubytovat."

Hned poté, co si oslovený řekl o cenu, dívka vytáhla váček, v němž chrastily peníze a který nosila připnutý k opasku hned vedle pouzdra s revolverem.

„Ty vážně myslíš na všechno," pochválil ji mládenec, jakmile opouštěli stodolu. „Jen abychom se tu příliš nezdrželi, to bych opravdu nerad." Ustaraně na ni pohlédl. „Vždyť přece moc dobře víš, kvůli čemu putujeme."

„Neboj, přečkáme tady jen jedinou noc, víc ne."

„No dobrá, přesvědčila jsi mě, už mlčím."

Grošáčku můj, ty určitě někde trpíš a mně dělá společnost někdo, kdo ve mně vyvolává rozporuplné pocity.