Divoká svoboda

Cesta XLI. - Záměry osudu

Enrique pospíchal po schodech dolů s klíčem od Joaquímovy tajné místnosti. Ještě se za sebou několikrát ohlédl, protože měl zvláštní pocit, jako by ho právě chtěl umělec pronásledovat.

Muž však nevěděl, jak by vůbec mohl na takovou myšlenku přijít. Vždyť výtvarník neměl žádné sklony k slídičskému chování. To spíš naopak generál, který společníka počínal sledovat na každém kroku od doby, od které vůči jeho osobě pojal určité podezření. Vojevůdcova paranoia narostla až do míry, kdy nezbylo než malíře zabít, aby se pán dokázal aspoň trochu uklidnit.

Hnědovlásek, jakmile sešel schody do sklepních prostor a už chytal za kliku dveří do skryté komůrky, se ještě párkrát otočil, aby se přesvědčil, že se zde skutečně nacházel sám. Pořád se vtíravých myšlenek nemohl zbavit. Začal totiž bojovat s předtuchou možné pomsty ze strany zabitého mladíka.

Bojím se, že až otevřu, na mě zaútočí a vrazí mi třeba kudlu do břicha... Přistihl se, kterak se mu klepala ruka. Zrovna ta, jež se snažila uvolnit cestu do místnosti.

Nemůžu ale být takový strašpytel, pokoušel se zachovat klid. Jako velitel armády a tolik se bát... Jako ten, který se tenkrát při občanské válce snažil rozehnat rozběsněný dav... Proč bych se tedy měl obávat prachobyčejného sklepa?

Poté raději zavřel oči, chtě se porozhlédnout až uvnitř. Natáhl před sebe ruce a chvíli se v prostoru orientoval hmatem, jelikož si své zřítelnice nepřál otevřít ani pak. Nakonec se zastavil, svěsil paže podél těla. Hluboce přemýšlel a bojoval se svými obavami.

Škoda, že tady nemám svou panenku... Bych si ji tiskl k sobě a nebál se, protože bych tu stále měl někoho s sebou.

Jenže já ji zapomněl u své paní... Zatraceně!

Probral se až jakmile znenadání kopnul do nějaké keramické nádoby. Prozřel teprve teď. Podíval se před sebe na rozbitý džbán. Poté si k němu i kleknul, protože si povšiml nějakého namalovaného motivu. Poskládal nabarvené střepy, jak by asi mohly vypadat vcelku.

Už nyní si ovšem dokázal aspoň částečně představit, co se na obrázku pravděpodobně nacházelo, a po sestavení si svou domněnku potvrdil. Viděl obraz mladé černovlasé pastýřky, v níž poznával Alejandru. Vzpomínal, kterak mu o ní jeho poručice vyprávěla.

Zvedl hlavu. Přímo naproti sobě zahlédl židli, po jejíchž obou stranách se nacházely vrhací nože zabodnuté do zdi. Také si povšiml volně pohozených provazů. Postavil se na nohy a šel k onomu místu. Současně si všiml pětadvaceti čárek v řadě po pěti vyrytých do stěny opodál. Každá pětice těchto rysek byla přeškrtnutá. Vedle nich se ale nacházela jedna značka nakreslená stranou od ostatních. Generál si je pořádně prohlédl a přemýšlel, jaký význam by tyto symboly mohly nést.

„Pětadvacet zářezů, k nimž přibyde ještě šestadvacátý," zaslechl za sebou. Otočil se, načež po delší době viděl muže v černém. Znovu se tvářil tajemně a zlověstně, zase nosil tmavý oděv, klobouk a šátek přes obličej. Pán přistoupil blíže k vylekanému bělochovi. „Chcete vědět víc, señore Calderóne?"

Oslovený sotva popadal dech. Úlekem z nezvaného hosta jako by ztratil hlas. Nakonec jej nalezl.

„J-jasně, ž-že b-bych rád," zakoktal, „prosím."

„Nuže dobrá. Váš milenec se totiž jednou vloupal na ranč oné Hvězdné pastýřky a normálně ho skoro celý vyvraždil. Z nějakého podivného důvodu z třiceti koní zbylo jen pět klisen," povídala záhadná postava. „Ale pak, místo toho, aby dílo zkázy dokonal, se začal sápat rovnou na majitelku. Nemohla se mu ubránit, jelikož neuměla se zbraní." Sebral ze země zde zanechaný revolver a vojevůdci jej ukazoval. „Tak ji unesl a zamordoval."