Divoká svoboda

Cesta XXIV. - Soumrak před úplňkem

Poslední dny se Bartholomea absolutně nepoznávala. Vždy, když se podívala do zrcadla, místo královny temnot, kterou vždycky byla, zřela tajemnou paní s kouskem dobra skrytým někde hluboko vlastního nitra. Ani se několik dní nedotkla oblíbené lahve s čerstvou krví, a jakmile si něco takového uvědomila, divila se, že ještě vůbec nějak přežívala.

Také namísto své sestry, ať už spoutané s roubíkem v ústech, či v generálské uniformě s kordem u pasu, viděla mládence přinášejícího dámě rudou růži. S jistotou věděla, že se jednalo o jednoho z bratři Cannisů, ale nevěděla, jestli o Cassia, či Epifana, střídavě se jí totiž v halucinacích zjevovali oba. Nejdřív květinku přinášel kavalír v košili i vestě, vzápětí však ten samý, nebo aspoň tomu předchozímu hodně podobný nosil sako se zlacenými výšivkami.

Nedokázala všechny ty věci vyhnat z hlavy. Cítila sice blízkost obřadu, jejž si ještě nedávno malovala v těch nejjasnějších barvách, nezapomněla ani na vidinu krvavé orgie a bolestné agónie během svatební noci. Vše si chtěla užít, jak nejzvráceněji uměla – anebo si alespoň dokázala představit.

Teď ale v rukou žmoulala kapesník, kráčela ke stájím s touhou ukradenému grošákovi svého nastávajícího darovat svobodu.

♦♦♦

I v minulosti pociťovala lásku, plně si ji uvědomovala, kdykoliv prošla okolo domu rodu Cannisů.

Proč mě to k němu tak táhne, přemýšlela. Z jakého důvodu přes plot jejich stavení hledím na dva syny starého exorcisty? Neměla bych si radši hledat mezi sobě rovnými, démony či upíry?

Při takových myšlenkách vždy ucítila bodavou bolest u srdce. Nedokázala se nikterak přesvědčit, aby od dvojice černovlasých mládenců odvrátila zrak. Jednou dokonce, zcela instinktivně, když chodila kolem rok a jeden den, zaklepala na bránu vedoucí na pozemek tajemné budovy.

Nakonec majitel vily v koloniálním stylu otevřel, na sobě měl sepraný kabát, ošoupané boty, na krku se mu skvěl růženec se sedřenými korálky, poškrábaným medailonkem a ulomeným křížovým přívěskem na jednom z jeho čtyř rohů. Rozhodně nevypadal elegantně jako jeho synové, spíš naopak - strhaně, svým zjevem vzbuzoval strach. Bartholomea tedy, jakmile jej spatřila, couvla o několik kroků.

Po chvíli však zjistila, kterak se pánovým zevnějškem i prvními dojmy z něj nechala oklamat - muž na přivítanou natáhl ruce před sebe, malinko se pousmál. „Vítejte, paní." Úplně před ní div neroztál radostí. „Můj starší syn mi o vás povídal, ptal se mě, kdy opět pozná vaši tajemnou a smíšenou černo-červenou auru." Potom už k šerifce mluvil pološeptem, pravděpodobně chtěl ženě říci něco, co by si nepřál, aby někdo slyšel: „Za svůj život spatřil tolik démonů, že poznal jejich pravou podobu - jakýsi rozpínavý černý oblak - ale vy mu připadáte tak zvláštní i jedinečná."