Divoká svoboda

Cesta XXXI. - Magický úplněk

Démonická upírka neustále volala jméno jakéhosi Timotea. Přemýšlela, jestli jí někdo takový vůbec do života vstoupil. Přesto v hloubi nitra cítila, že pokud ano, musela k němu mít vřelý vztah, vřelejší než k mladičkému generálovi i poručici, Cassiovi a Epifanovi.

Pohlédla z okna, zřela úplněk. Tou dobou se plánovala provdat za jednoho z bratří Cannisů dle starého proroctví, kdy původně musela požádat o ruku staršího, který ji miloval - nebo na to aspoň vypadal. Ten bohužel zmizel, až jej v jeho rodném kraji prohlásili za nezvěstného - v důsledku toho si pak vybrat mladšího, jež ale dědičce rodu city neopětoval. Jelikož spoustu věcí brala vážně, ba přímo dramaticky, dokonce i své noční můry a děsivé předtuchy, často se podle nich také chovala, považovala proto za důležité řídit se tímto v dávných časech předepsaným osudem.

Hovořilo se v něm zároveň o dvou znepřátelených klanech, v nichž dva snoubenci musí za úplňku uzavřít sňatek, aby svým rodinám přinesly klid a mír. Sice tomuto nikdy plně nerozuměla, přesto svůj nepříliš lichotivý úděl považovala za obrovský závazek. Celou svou existenci se totiž cítila někým či něčím ovlivňována, pročež si mnohdy pokládala otázku, z jakého důvodu vlastně přišla na svět a démonka s upírem ženu stvořili z oblaků nejčernější tmy i nejčervenější krve společně se dvěma jejími sourozenci zrodivšími se postupně po ní - nejspíš aby se paradoxně stala posluhovačkou všeho, co ji obklopovalo.

Přitom paradoxně byla dědičkou rodu, nejstarší dcerou. Měla tedy vládnout silou a mocí, nade všecko se povyšovat, leč nevěděla, jak. Proto se ve svých dobrých chvilkách smála smrti do tváře, libovala si v krutých trestech, mučeních a fantaziích - dodávala si tak odvahu i respekt.

Jakmile si vše uvědomila, přála si sejmout všechny ty pomyslné závoje a masky, za nimiž se skrývala. Také zvítězit nad mocí osudu. Pokusit se dát do pořádku, bojovat se všemi běsy tížícími ji i oslabujícími, zvítězit nad nimi a vsadit do želez.

Jak ráda by i přes svůj démonicko-upírský původ chtěla být dobrou šerifkou jako její otec, kterému všichni počestní i nepočestní občané leželi u nohou. Jak ráda by pila krev pouze z hrdel odsouzených na smrt jako její otec, a neunášela nevinné děvy, případně i mládence pro ukojení vlastního sadistického potěšení.

Kterak to náhle zkrásněla, jakmile odložila tmavý šat s jezdeckým kabátem, kloboukem i botami s ostruhami; načež se zavinula do stříbrného sárí, do vlasů si dala diadém s kamínky a nohy oděla do střevíců. Zatoužila projevit něžnou část své duše, hluboko pohřbenou pod nánosy neviditelného, leč těžkého břemene.

Ucítila za sebou studený závan něčeho, za čímž se ohlédla - za zády jí stála Sanchia v generálském oděvu. Její oči se umívaly, rty skryté pod šátkem možná také. Vedle ní zřela samu sebe, přivázanou ke stromu v zajateckém táboře s roubíkem v ústech. Onu scenérii moc dobře znala, ta dámu nedávno strašila, ovšem se na ni se zájmem dívala, jako by se právě schylovalo k úplně jiné dohře noční můry, než ztrápená míšenka předpokládala: Statná vojevůdkyně ze svého opasku vytáhla nůž, přeřezala všechna pouta, strhla látku, kterou měla zajatkyně zavázanou kolem rtů a utaženou za hlavou na pevný uzel.

„Odpouštím vám, protože vám rozumím, señorito," pověděla. „Nechala jste se ovládnout něčím, za co nemůžete a nedokázala ovlivnit."

„Ale mohla, kdybych se tomu nezaprodala, sestřičko."

V tu chvíli si Sanchia uvědomila, že ona svému staršímu sourozenci vykala, aby jej, pyšného na své vůdčí postavení, zbytečně neurazila; zatímco jí Bartholomea vždy tykala. Zároveň pochopila, že vlastně, ač takovou skutečnost neustále z nejniternější podstaty pokaždé zapírala, někde hluboko ve svém srdci zatoužila po pomstě, proto dědičku rodu v jedné z halucinací, s nimiž starší ze sester vedla urputné boje, zajala.