Divoká svoboda

Cesta XI. - Balada pro pastýřku

Necítila nic než dřevěné sedátko židle, na níž právě seděla, cosi objímající její maličké tělíčko a bolest rezonující celou dívčinou fyzickou schránkou. Pohnula zápěstími, lano si postupně prokousávalo cestu až do masa. Vyjekla by bolestí, kdyby mohla. Navíc si připadala velice bezmocně. Nemohla ovlivnit svůj osud. Pouze trpělivě čekat, jak se vyvine dál.

Tentokrát ji spoutal silně, něžné kousky látky nahradil krutými provazy, chtě nebohé dívence dopřát opravdové mučení, sobě pak rozkoš přímo sadistickou. Dával si převelice záležet, i očička jí zavázal, neb nechtěl, aby uzřela byť jen drobné světlo petrolejky, natož část únoscova doupěte hrůzy.

♦♦♦

V místnosti malebného penzionu párkrát bodl dívku nožem do šíje. Chtěl také kompletně zpacifikovanou Alejandru prohodit oknem do komnaty.

Vzápětí mu problesklo hlavou, že by tím vyvolal rozruch. Nestál o žádné svědky, vždyť by na něj zavolali místního šerifa. Zmizel tedy nenápadně pod závojem matky Luny, zanechav po sobě stopy končící sotva u pokojového lůžka, dál nepokračující.

Plánovaný počin tudíž provedl teprve u svého stavení, trochu vzdáleného od lidské, koňské či dobytčí civilizace. Poté, co pastýřku dozdobil střepy získávajícími karmínovou barvu, zaslechl, kterak přidušeně vzlykla bolestí, načež se potutelně pousmál. Potom s ní praštil o dřevěnou podlahu rituální síně, až padla do bezvědomí, trvajícího však poněkud krátce.

Přesto stačil vytáhnout ta nejpevnější, nejsilnější pouta, jaká měl k dispozici. Okamžiku, kdy dočasně nebyla při smyslech, přímo zneužíval. Žádal její probuzení v mnohem větších mukách, než ve kterých mladičkou míšenku donesl do svého sídla.

Jakmile ukořistil laňku z pastvin, nabyl jistoty, že dívka nemůže únosci nijak utéci. Šel si tedy pročistit hlavu další velkou zálibou – malováním. Používal u toho ale klasické akvarely, paletu, štětce. Propracované detaily, věrná anatomie postav, obrazy vysoké umělecké hodnoty, z nich čišící emoce, citlivě dodaná symbolika – toť jeho styl. Dokázal takto trávit čas celé dni i noci, když zrovna nikoho netýral.

Spontánně topil vnitřní démony v plátnech krásy nesmírné. Ani nemusel vidět objekty svých výtvorů, jako by oplýval dobrou fotografickou pamětí a kusem talentu k tomu. Sám nevěděl, odkud se to v něm bralo.

Mezitím párkrát přišel děvče zkontrolovat, zda jí nesklouzl šáteček neb nějaké poutečko, jinak by proti dívčině snaze se z trýzně vymaniti musel rázně zakročiti.

Nejen, že dovedl malovat a vymýšlet nejrůznější mučící metody, nýbrž se též pomocí jistých psychických mechanismů dostat do stavů, v nichž sám sebe příliš nevnímal. V oněch chvílích zvládal pociťovat pouze mlžný opar rozprostřen kolem vlastního těla, nebo být soustředěn na jedinou věc, která ho momentálně zajímala, přičemž všechno ostatní rázem vypouštěl. Tudíž i při svém ušlechtilém koníčku měl pocit bezbřehé euforie v čemsi, co by se dalo klidně nazvat transem.

Často však prožíval i momenty citové ambivalence, kdy na jednu stranu chtěl někoho utýrat k smrti, na druhou s ním aspoň částečně soucítil.

Jakmile si onu skutečnost uvědomil, sáhl po malovaném džbánu s vodou, načež Alejandře na letmý okamžik sňal roubík z jejích žízní popraskaných rtů a dal nebohému, spoutanému děvčeti napít.

♦♦♦

Cassio poodešel k okennímu parapetu, přičemž hned pod ním viděl upuštěný látkový kapesník, včetně měšce.