Divoká svoboda

Cesta I. - Zrození princezny

Jakmile vstala z postele, zjistila, že na sobě měla saténovou noční košili a nacházela se v bohatě zdobeném pokoji, kam skrz velké okno s rámy z ebenového dřeva dopadalo jasné sluneční světlo.

Vždyť usínala v hořící katedrále, v samém centru Buenos Aires, jako osiřelá dívka modlící se za to, aby jí Bůh jednou do života přinesl aspoň kousek štěstí i bohatství.

Nechápala to. Jestli v té budově zemřela, proč vlastně nyní žila? A čí náruč ji donesla do tak honosného pokoje?

Nepoznávala místo, kde se právě nacházela. Rukou přejížděla po luxusní ložní soupravě s vyšitými květinami, přičemž vzhlédla vzhůru, spatříc zdobné závěsy obklopující její lože.

Jakmile se, poněkud neohrabaně, zvedla z vysoké matrace, bosýma nohama dopadla na něco měkkého, načež zjistila, že se právě postavila na ručně tkaný koberec s motivem divokých koní. Tolik jej obdivovala, nic tak krásného neviděla ani ve svém minulém životě plném bídy i utrpení.

Když se, plna nejrůznějších emocí, prošla po celé místnosti, málem by mohla nechat své smaragdově zelené oči na vyřezávaném nábytku a zrcadle posazeném do zlaceného rámu.

Stala se princeznou, ani nedoufala, že by se jí někdy něco takového splnilo. Na jednu stranu chtěla poděkovat nebesům, že ji konečně vyslyšela. Jenže na tu druhou nevěděla, co si o tom všem myslet.

Stála jak opařená z celé té nádhery. Byla nadšená jako dítě, co právě od maminky dostalo novou hračku. Ráda by se ještě podívala na sebe, zda zkrásněl nejen svět kolem ní, ale i ona sama.

Rukou si něžně prohrábla tmavé kadeře, načež se posadila na židličku u kosmetického stolku, aby mohla vidět, jak vypadala po svém probuzení.

Myslela si, že bude mít na těle a obličeji nějaké stopy po rozsáhlých zraněních, na jejichž následky zemřela, ale nikde nic nenalezla, jako by jí nějaký zázrak nadělil pokožku hebkou jako samet.

Divné, pomyslela si v duchu. Natož když vím, že jsem v té katedrále uhořela. Spadl na mne stropní trám, až do morku pohlcen ohnivými jazyky, když já klečela u oltáře s Pannou Marií. Správně bych tedy měla mít kůži na většině těla černou, spálenou na popel.

Jenže jí zornice padly na krvavé tetování ve tvaru šípkové růže, zdobící pravou princezninu tvář.

Počkat? Vyděšeně uskočila od zrcadla. Vždyť jsem nikdy žádné znamení neměla. Kdo nebo co mi něco takového udělalo? Jestli takhle budu muset jít mezi lidi, copak si o mne pomyslí?

Nedokázala se smířit s květinkou na líčku, která vypadala hůř, než kdyby tam místo ní měla dívka nějakou jizvu. Sáhla do zásuvky stolečku pod zrcadlem a vytáhla z ní bílý pudr.

Tolik se jím snažila zakrýt tu vadu na kráse, avšak marně. Na snědé pleti si takto vytvořila nepěknou skvrnu. Celá zaujatá do snahy odstranit rubínovou růžičku z obličeje si nevšimla, že na ni právě někdo mluvil.