Divoká svoboda

Cesta XLIV. - Podivné pozvání

Bartholomeu už několikátou noc strašil přízrak zlatovlasé dámy. Poloviční upírka proti němu chtěla bojovat, avšak marně. Vždy totiž před ním ustupovala a bohužel, až se konečně plně vzpamatovala, bludička zmizela.

Pak se šla podívat na svého nového společníka, Epifana v ženském šatu. Přestože se s mužem před několika nocemi ve svém loži objímala a v tu chvíli se vznášela na obláčku zamilovanosti, nyní kolem něj procházela chladně. Kdykoli o tom zapřemýšlela, vůbec se sama v sobě neorientovala.

Exorcista, který místo vymítání démonů je chtěl mnohem radši milovat, jí mezitím složil jednu báseň za druhou. Jenže ona jak kdyby se z nich nedokázala radovat, třebaže snad v každém verši byla opěvovaná jako královna.

Tolik toužila po poctách, že kvůli nim dokázala jít doslova přes mrtvoly, také i všude kolem sebe rozsévat bázeň, zášť i nenávist. A když se jich konečně dočkala, horečnatá touha po komplimentech na její osobu se náhle vytratila.

Jak jen dlouho si přála vzít do svých služeb poskoka respektujícího ji jako autoritu, možná až na úrovni Boha... Kam se na něj ve věrnosti hrabali ti, kteří s ní kdy uzavřeli kontrakt!

Teď ho však měla a nejraději by mu darovala možnost si jít vlastní cestou. Jenže on vládkyni temnot zbožňoval nade vše, ani k tomu nepotřeboval kupovat drahé dárky! Místo nejrůznějších luxusních darů jí totiž dal sám sebe a svou upřímnou lásku...

Dokonce se elegán v sukni nabídl, že by si vzal Bartholomeu za ženu, naprosto dobrovolně, růženec i svatou knihu vyměnil za kolt i šerifskou hvězdu a společně s temnou paní zastával tento úřad. Ani Enrique k ní s takovou nabídkou nikdy nepřišel, a to se jinak rád nechal zaměstnat jako její služebník.

Dokonce i...

„Timoteo," zašeptala do větru jméno svého prvního milence. Stal se jí obdobným obdivovatelem jak nyní Epifano, pouze na rozdíl od něj rozhodně za svitu luny neskládal erotické verše plné slasti i rozkoše. Žena však pamatovala chvíle, kdy onen tajemný muž několikrát přímo před jejíma nohama poklekl s karmínově rudou růží a zašeptal slova lásky v jejím jazyce.

„Me amoras vun, la siorino kara," pravil procítěně. „Miluji vás, ctěná paní." A neustále ji takto oslovoval, až Bartholomea byla celá dojatá.

Když tak nad ním přemýšlela, stal se jí snad nejlepším služebníkem za celou dobu její existence. Pak ale náhle zmizel, ani se nerozloučil. Přitom neměl důvod k úprku, protože se u ní cítil velmi dobře.

Rozhodně, co si dáma dosud pamatovala, poměrně detailně, od této doby pociťovala první známky jejího slábnutí. Současně větší tendence k nejrůznějším ukrutnostem. Také prázdno v srdci, které si neustále zaplňovala uzavíráním smluv s lidmi, kteří se v konečném důsledku pro ni stali falešnými služebníky. Začali se od své paní nápadně odvracet a odporovat jí.

Právě totiž vzpomínala na generála s poručicí, kterým prokázala velkou laskavost, když je u sebe ubytovala. Nějakou dobu naslouchali jejím rozkazům, jenže poté počali stále více myslet na své zájmy, nikoliv na její.

Současně si uvědomila, že v dobách, kdy trpěla osaměním a snažila si ztraceného druha jakkoliv naklonit, nechala zajmout svou nejmladší sestru a způsobila, nebožačce, utrpení, jehož nyní hořce zalitovala.

Jakmile si tenkrát povolala ten mladý pár z vojenských kasáren, poručila mu, aby Sanchie onu jizvu na tváři, kterou si poté dívenka již nesla navěky věků. Ach, tolik se za ni pak styděla, až začala nosit závoj a nechtěla si jej za žádnou cenu sundávat.