Divoká svoboda

Cesta III. - Démonická touha

„Vůbec nevím, kde ho najít a na jakou světovou stranu se vydat," řekl Cassio. Zněl sklíčeně i bezmocně, jakmile ta slova vycházela z jeho hrdla. „Jít na západ, sever či východ?" Zhluboka si povzdychl. „Poraď mi, Sanchio, jsi mou jedinou záchranou. Důvěřuji ti snad více než vlastnímu bratrovi."

Princezna se na mladíka podívala s jiskrami v očích. Zrovna ve chvíli, kdy se mu nějakou dobu po probuzení vrhla do náruče, ji milovaný kavalír chtěl opustit.

Po vzácném hřebci, zděděném po dávno mrtvém otci, opravdu zatoužil, chtě jej mít zpátky a projet se na něm travnatými pláněmi vedle princezny svých snů.

Vložil do grošáka Starrita snad celé srdce, až si život bez něj nedokázal představit. Již nyní se mu po něm začalo velice stýskat.

♦♦♦

Na koních totiž závisela existence Čtyř statečných. Kvarteto ušlechtilých rodů se už v dávných dobách zrodilo pro stejný počet vyvolených hrdinů.

Já jsem ty a ty jsi já, stál nad vraty do stájí vyrytý zlatý nápis ve španělštině, jež každému, kdo kolem prošel, dával najevo, jak bratrský cit lidé žijící ve vesnici ke statným ořům chovali.

Proto si mladík žádal nalézt ztraceného tvora, ať ho to stálo cokoliv. Klidně by i dokázal položit vlastní život, jen aby jeho stříbrošedý krasavec mohl žít.

♦♦♦

„Jdi sto mil na jih, dokud nenalezneš pastvinu plnou hřebců a klisen. Vedle ní se nalézá jedno venkovské stavení, kde přebývá má sestřenice." Zamrkala na mladíka s úsměvem skrytým pod hedvábným závojem. „Poznáš ji snadno, vypadá skoro jako já."

Princezna si náhle vzpomněla na hezkou černovlásku odpočívající v trávě mezi grošáky, vraníky, bělouši, strakáči, hnědáky i ryzáky.

Dívenky se hned zmocnil smutek, který nedokázala popsat vlastními slovy tak, aby jimi vyjádřila vnitřní bolest sžírající její nitro. Ona je tak krásná ... Kdyby mne Cassio nepoznal dřív, než mě někdo ranil do tváře, určitě by se zamiloval do mé sestřenky.

Sanchie z očí při těch proudech myšlenek ukápla slza.

Kdo mi to jen udělal?

Sklonila hlavu, aby nikdo nezjistil, jak vnitřní bolest zžírala srdce té, která se probudila s cejchem na líci a osudem růže šípkové. Čekala ji také trnitá cesta ke spáse, ta, kterou jí předurčila vyšší moc.

Musí existovat něco, čím bych se vymanila z cyklu nejrůznějších reinkarnací.

V tu chvíli zarazila, jelikož něco takového stálo proti zásadám křesťanství, dívčiny pravé víry. Správný věřící totiž po smrti odcházel do nebeského království, nevracel se zpátky na zemský povrch.

Ve filozofických úvahách však nepostřehla, co se kolem ní mezitím událo. Nestačila říci ani adiós, aby se rozloučila. Již odešel hledat Starrita, stříbrošedého krasavce, který na svého pána zajisté někde čekal.