Divoká svoboda

Cesta XXVI. - Ozvěny minulosti

Latiffe velice dobře věděla, že kdysi dávno i přes výslovný zákaz svého manžela vyšla na ulici cestou do katedrály dát jedné černovlasé žebračce pár pesos na přilepšenou a pak šla na mši - její choť je s ní vůbec nenavštěvoval, protože mu církev ani křesťanství celkově nic moc neříkaly. Ani by je vlastně nemohl uznávat, když se zabýval alchymií. Ale nyní se žena podivila, že si na toto vzpomíná ve větších detailech než kdy předtím.

Také, jakmile náhodou měla Fabrizia plné zuby, se nenápadně vytratila ze sídla, ve kterém žila, oknem, osedlala zlatou klisnu Concordiu a vyjela si na projížďku. V těchto momentech pociťovala svobodu, jako by ji nic netížilo - maximálně sukně ženiných bohatých šatů včetně šněrovacího korzetu i těsného živůtku. Potom samozřejmě, kdykoliv muž na něco přišel, pro trest obvykle nechodil příliš daleko.

Jenže, co to bylo nyní? Právě se totiž nacházela na francouzském dvoře a pobíhala s dvorními dámami mezi záhony i fontánami zámeckého parku. Najednou se cítila čímsi fascinovaná, momentálně vůbec svým společnicím nevěnovala žádnou pozornost - zrovna zdobenou branou vedoucí do areálu velkolepého zámku vešel záhadný jezdec, možná se mohlo jednat i o jezdkyni.

Zlatovlasé dámě ten člověk připadal velmi zvláštní - nevěděla, zda se jednalo o ženu či muže. Příchozí měl sice dlouhé černé kadeře, ale zároveň na sobě uniformu s generálskými odznaky i kord u pasu. Chtěla mu pohlédnout do tváře, viděl rty i líce v plných barvách - bohužel nosil šátek zakrývající celou dolní polovinu obličeje a nikdy si jej před ní, ani před nikým z rezidence, nesundal. Přesto se do tajemné bytosti zamilovala hned na první pohled.