Divoká svoboda

Cesta XXXVI. - Překvapení v rakvi

Bartholomea chvíli rozdýchávala události posledních dní, hlavě přízrak té krásné zlatovlasé ženy, jež ji pronásledovala. Říkala si, jestli se náhodou nejednalo o nějaký přelud. Trpěla totiž halucinacemi.

Ale jako by tato iluze vyhlížela obzvlášť živě - vždyť se jí šerifka nechala zahnat až do sklepení svého domu! A to sem jinak chodila velice ráda. Jen se nyní celá třásla.

Černovlasá žena právě díky souhře jakýchsi po sobě rychle jdoucích náhod stanula u rakve, přičemž se dokonce domnívala, že tu čekala přímo na ni! Ani by se nedivila, protože si v ní přece upíři v nejrůznějších legendách běžně ustlali. Tak proč by se měla nad něčím takovým podivovat, přestože byla krvesajkou jenom poloviční?

Jakmile se zhluboka nadechla i vydechla, chtěla se přesvědčit o obsahu schránky, u níž se momentálně nacházela. V hlavě současně slyšela i jakýsi hlas, aby ji otevřela a podívala se. Zněl, jako by patřil tajemnému Timoteovi, démonovi namnoze silnějšímu než dědička rodu Juarézů.

Kus dřevěného nábytku, u nějž stála, však nedokázala otevřít vlastními silami. Chytala se za úchyty po stranách i víku, ovšem marně, s ničím nepohnula. Že by Bartholomea postupem času zeslábla natolik, že zbývalo ztratit jen malinkatý kousíček energie, aby se nestala obyčejnou smrtelnicí? Možná by ale pomohlo pronést kouzelné zaklínadlo.

„Apertez, vun la kesto misterioza, e revelez la sekretin vuan!" promluvila v tajuplném jazyce. „Otevři se, ty tajemná truhlice, a zjev svá tajemství!"

Najednou dokázala pohnout víkem, jež se pomalu otevíralo. Jaké překvapení, když nádoba vypadala plná! Dáma totiž čekala pouhopouhou prázdnou dutinu vyčkávající na okamžik, kdy by si do ní podle některých jejích zjevení měla lehnout.

Namísto vidiny možné příčiny ženiny paranoie na ni čekalo něco skryté pod bílým slavnostním ubrusem - takovým, kterým se těla nebožtíků při pohřbech přikrývala, než se nad jejich tělem zavřel poklop rakve, v níž odpočívali. Černovláska si povzdychla úlevou, protože to vypadalo na dárek od jejího tajného ctitele, právě toho Timotea. Ten přece o čemsi takovém před nedávnem povídal... Nebo se snad mýlila?

Úzkost tedy vystřídala zvědavost. Bartholomea se nemohla dočkat, co se pod krásnou textilií skrývalo, úplně si mnula ruce nad touhou vše odkrýt. Ovšem chvilkami váhala, jestli opravdu chytnout za látku a strhnout ji.

Nakonec se odhodlala. Zářila nadšením, protože se jí skýtal pohled na panenku v životní velikosti. Navíc se velice podobala její nejmladší sestře, minimálně podle kovbojského oblečení - klobouku, šátku, vestě, košili, sukni. Mimoto si povšimla, že byla spoutaná a v ústech měla roubík! Šerifka se cítila, jak kdyby se zrovna skláněla nad svým splněným snem. Ještě k tomu, když dorazil jen tak, téměř nečekán (či spíše zřejmě dříve očekáván, leč v průběhu času zapomenut?), copak by si přála víc? Takový krásný dar darovaný nejen k oslavě jejích narozenin, ale vlastně i na sňatek, k němuž shodou jistých okolností vůbec nedošlo.

Jenže jako by na něm něco poloviční upírce při druhém a dalším pohledu nesedělo. Jakmile z ní posléze opadla vlna škodolibé euforie, začala si najednou všímat určitých, velice podstatných maličkostí. Zaregistrovala totiž náznaky mužně vyhlížejících rysů v obličeji té postavy, kromě toho i širší ramena, jak kdyby se snad v truhle ani nenacházela Sanchia, jak spíše někdo za ni přestrojen.

Strážkyně zákona města Santa Cruz se tedy podívala důkladněji, až poznala exorcistu Epifana, staršího bratra upírčina domluveného ženicha - vlastně ve skutečnosti ani ne dohodnutého, nýbrž někoho, na koho si jednoho dne bez jakýchkoliv okolků ukázala prstem, že by jej ráda pojala za muže.