Divoká svoboda

Cesta XXXVII. - Rozřešení dilemat

Enrique Pérez Calderón už několikátou noc spal velmi neklidně i se často budil ze spaní. Myslel totiž na skutečnost kterou se nedávno dozvěděl o malíři, u kterého pobýval již krapet delší čas. Mysl i imaginární kamarádka mu našeptávaly, aby ho považoval za zločince, avšak bývalý vojevůdce se neustále uklidňoval, že tak mile vypadající mládenec jako Joaquím Del Chiaro přece nemohl provést takový ukrutný čin.

S jistou vnitřní naivitou se nechával kolébat vyprávěním o dvou malířích, jednom hodném a druhém zlém, jednom malujícím v nejasných konturách a druhém obdařeným talentem téměř nadpřirozeným. Nevěděl ovšem, jestli krutý charakter v sobě skrýval ten s rozmazanými obrazy nebo s plátny propracovanými do nejmenších detailů.

Jenže vysněná dívka v generálské uniformě bělocha varovala: „Ten příběh, to je jenom legenda, žádná skutečnost!" Navíc ho úpěnlivě prosila: „Tak už s ním něco udělejte! Proč jenom otálíte? Vždyť si nezaslouží nic jiného než smrt! Hlavně za to, co provedl jedné mé příbuzné!"

Leč oslovený se ji snažil všelijak umlčet. „Dejte mi pokoj, Jezdkyně! Já si budu věřit, čemu chci!"

Přesto bývalý vojevůdce neustále bojoval s pochybnostmi, protože mu světlovlásek hned několika fakty připadal velice podivínský. Ještě k tomu obyčejně mezi lidi skoro nechodil. Také žil na poměrně odlehlém místě.

Ale jakmile byl mladík pozván, aby někde vystavil svá umělecká díla, vzápětí si nasazoval masku společenského i galantního muže. Dokonce si párkrát od dam nechal líbat ručku. Přitom když k němu od kterékoliv přišla zakázka na namalování nějakého obrazu, každičkou z těchto objednávek rezolutně odmítl, protože mu ty ženy svým způsobem přicházely patetické. Přály si totiž samé vyumělkované portréty s bohatými róbami plnými zlata i perel, takže jimi pohrdal. Nejednal tedy vždy úplně čestně.

Přesto jej Enrique do jisté míry miloval i obdivoval. Užíval si nocí, kdy s ním, častokrát i nahý, ulehával pod jednu peřinu - dokud se jednou nerozhodl spát sám v oddělené komnatě. Bylo to zrovna v době, ve které poprvé zapochyboval o svém hostiteli. Ovšem se generál neustále něčím chlácholil - třeba že i na něj doléhaly strasti jeho bývalé señority, od níž jednoho dne utekl.

Náhle si vzpomněl i na chvíle strávené po boku svého milence. Avšak po určitém čase se Joaquím z nějakého záhadného důvodu začínal zamykat v ateliéru umístěném v suterénu vlastního domu. Dokonce také jistý tajemný obraz mohl něco naznačovat. Proč by ho malíř jinak před generálovými tak urputně ukrýval?

Přesto se hnědovlásek raději trápil, než aby poslouchal moudré rady, které mu byly černovlasou jezdkyní dávány. Celé dni trávil čas ležením na posteli, u níž tenkrát našel ony noviny líčící kruté události nedávných dob. Nebo se zkoušel se posadit ke gobelínu původně určen jako dar šerifce, k jehož dokončení zbývalo jen několik stehů, ovšem marně. Sotva navlékl vyšívací bavlnku, hned vzápětí veškeré vybavení ke své tvůrčí činnosti uklízel, protože na něj vzápětí ztratil náladu. Už se i za obrovskou nechuť se věnovat oblíbené zálibě počal stále více nenávidět.

Přesto jednou již taková muka nevydržel, zhluboka se nadechl a řekl rozhodným hlasem: „Dělejte si se mnou, co chcete, Jezdkyně! Jsem jenom váš!"

Oslovená kvapem přikročila jak na zavolanou. Radovala se, že ji muž konečně chtěl poslouchat. Uklonila se před pánem a vzápětí se napřímila. Většinou přicházela beze zbraně v ruce, pouze u pasu nosila kord, ale nyní držela revolver připravený k výstřelu. Ihned jej generálovi hodila se slovy: „Zastřelte ho, když i vy ho máte za vraha a násilníka, nejen já!"