Temná Dědička

14 - Potyčka

× Dorren ×

Probodla mě nenávistným pohledem. Chápal jsem ji, měla na to právo.

Tarkei Mithesová vzhledem hodně připomínala svého bratra. Oba měli vlnité zrzavé vlasy, pihatou tvář a silnou vysokou postavu. Převyšovali mě skoro o tři hlavy, když jsem byl ještě malý. Teď jsem se však Tarkei skoro rovnal. Jediný rozdíl mezi ní a jejím bratrem byl ten, že on je už osm let pod kytkami.

Tarkei od opasku vytáhla nůž, přesně jak jsem očekával. Její dva kumpáni, které jsem neznal, se chystali udělat to samé, ale já k tomu bližšímu rychle skočil a sebral jsem mu jeho zbraň.

„Hej!“ vykřikl, ale to už jsem mu bodl nůž do stehna a on se s křikem sehnul k zemi. Než se stihl svalit na studenou podlahu, nůž jsem prudce vytáhl a probodl jsem pohledem Tarkei a druhého muže, který se teď tvářil vyděšeně.

„Říkám, ať mi dáte tu dívku.“

„Nikdy.“ Tarkei se mi vrhla nožem po krku, ale do cesty jí vlezlo mé pravé křídlo a já se sehnul, takže mě minula.

Měl jsem s tou ženou nevyřízené účty. Pamatoval jsem si něco málo o tom, že patřila k organizaci, co unáší malé děti s velkými schopnostmi. Tehdy tam pracoval i její bratr, Zoron. Našel mě na ulici, když mi bylo sedm, a tak jsem se vlastně nechal dobrovolně unést. Dali mi najíst a dali mi domov, který jsem neměl. Strávil jsem u Mithesových skoro rok, zatímco oni pokračovali ve své práci, o které jsem nevěděl. Zoron mě začal trénovat, protože ve mně viděl potenciál bojovníka. Byl jsem pilný student, ale brzdila mě veliká věc – stále jsem totiž neobjevil své schopnosti. Myslím, že to byl ten jediný důvod, proč mě Zoron tak dlouho nechtěl dát svým lidem. Měli unášet jen děti s velkými a užitečnými schopnostmi ale já nebyl ani jedno.

Tarkei už přestávala bratrovi trpět, že si doma „trénuje vlastního psa“. Chtěla mě poslat pryč spolu s ostatními unesenými dětmi a za mé schopnosti by svým nadřízeným vydávala mé bojové znalosti, které byly pilně natrénované, ale o tom by se nezmínila. Já však Zoronovi věřil. Bral jsem ho za svého staršího bratra a myslel jsem si, že i on mě bere jako rodinu. Byl jsem hloupý.

Přeslechl jsem konverzaci, jakou jsem rozhodně slyšet neměl. Bavili se o tom, že mě dalšího dne pošlou s další várkou dětí pryč. Zoron se sestrou souhlasil bez mrknutí oka. Dokonce sám řekl, že už mě má po krk a chce se mě zbavit. Ta slova mě opravdu zasáhla – a rozhodně ne v dobrém.

Večer jsem čekal na to, až Zoron usne. Spávali jsme ve stejném pokoji, aby mě měl neustále pod dohledem. Ten den jsem mu však sebral nůž z jeho vlastní skrýše. Stál jsem nad jeho postelí a třímal tu nebezpečnou věc v ruce. Byl jsem rozzuřený. Nenáviděl jsem Zorona za to, že mi lhal. I jeho sestru za to, že mě chtěli poslat pryč s dětmi, co unášeli – což nemohlo znamenat nic dobrého. Věděl jsem, že přesně to mě čekalo další den. A byla jen jediná možnost, jak tomu předejít.

Ve spánku jsem Zorona ubodal k smrti. Nebyl to férový boj. Proto jsem se o tom nikdy nikomu nechlubil. Utekl jsem oknem v jeho pokoji, které se zamykalo na klíč, který měl vždycky pod polštářem, na kterém spal. Když jsem letěl pryč od jejich schátralého domku na kraji města, slyšel jsem Tarkeinin zděšený výkřik. Pokoušela se mě hledat, ale já brzy opustil město, do kterého jsem se neplánoval vracet.

Ale i přes to teď stála Tarkei přede mnou, o osm let později. Ve tváři jsem jí viděl, že celé ty roky čekala na to, až bude moct bratra pomstít. A určitě si to chtěla pořádně užít. Mým momentálním cílem však nebylo s ní bojovat. Chtěl jsem z jejích drápů zachránit malou dívku, kterou určitě čekal stejný osud, jako tehdy mě.