Temná Dědička

15 - Oheň

× Dorren ×

Ležel jsem ponořený v teplé vodě a sledoval rozvlněnou hladinu nade mnou. Docházel mi čas, kdy se budu muset vznést nahoru a nadechnout se vzduchu. Já však nechtěl.

Nedotýkal jsem se ničeho, a tak moje hlava přestávala věřit, že jsem stále spojený s realitou. I zranění na zádech už nešlo tolik cítit. Ztrácel jsem se ve vlastních myšlenkách, kterým jsem otevřel bránu a teď nebezpečně proudily kolem, až se i ty nejvzdálenější vyhrabaly na povrch. Byly mezi nimi i vzpomínky.

Viděl jsem Rain v její lidské podobě, jak na mě hledí přes plameny ohně, zatímco já sedím spoutaný u stromu.

Vzpomínka se rozplynula.

Zaslechl jsem známý hlas a ohlédl jsem se na mladého zrzavého muže s křivým úsměvem, který seděl vedle mě v trávě na vrcholku kopce, na který jsme společně vylezli.

„Je čas na trénink, Dorrene."

Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale jeho zrzavé vlasy se proměnily v oheň a travnatý kopec v propadající se dřevěnou podlahu. Rozběhl jsem se a skočil jsem. I přes to, že jsem ještě pořádně neuměl létat, doskočil jsem na druhou stranu. Docházel mi kyslík, ale i přes to jsem se plahočil dále, dokud jsem ohořelými dveřmi nepropadl ven. Odběhl jsem na protější stranu ulice, aby na mě už žár nedosáhl. Vyděšeně jsem se díval na hořící dům s vědomím, že oba mí rodiče jsou stále uvnitř.

Už si vzpomínám.

Bylo to při požáru. Tím to všechno začalo. Stál jsem tam venku a křičel jsem, ale nedostávalo se mi odpovědi. Nemohl jsem vběhnout zpátky dovnitř, protože jsem měl popáleniny na nohou a menší popáleniny po celém těle. Pak jsem vevnitř zahlédl pohyb. V mých dětských očích svitla naděje. Ta se však pomalu proměňovala v děs, když jsem spatřil postavu vystupovat z plamenů.

Její zářivé oči mě probodávaly ostrým pohledem. Táhla za sebou křídla, která odolávala ohni a možná částečně sama byla ohněm. Démoní žena měla tmavé vlasy po ramena, které jí padaly do obličeje. V ruce svírala dýku. Dýku od krve.

Vynořil jsem se z vody a zhluboka jsem se nadechl. Odhrnul jsem si vlasy z očí a rozhlédl jsem se okolo připravený bojovat. Žádné nebezpečí mi však nehrozilo. Byl jsem sám v mužské koupelně a díval jsem se na hořící pochodně, které v místnosti udržovaly slabé světlo. Nejspíš jsem stál několik minut na místě, než jsem se vzpamatoval a vylezl z vody.

Přemýšlel jsem nad tím, kam až hluboko jsem si ve své paměti sáhl. Byla to vzpomínka, která odstartovala mou dráhu do podsvětí. Byl to ten den, kdy dům mých rodičů shořel spolu s nimi a veškerou mou nadějí na šťastný život. A byla tam ta ohnivá žena, která všechno způsobila. Byl jsem si tím jistý, i když jsem ji přímo neviděl použít její ohnivé schopnosti. Proč vlastně přišla mé rodiče zabít? Mohla mít jakýkoliv motiv, můj otec byl totiž jedním z osobních strážců lorda Kradwize a moje matka byla členkou jeho elitní bojové síly.

„Dorrene!" uslyšel jsem zvenku hlas Rain. „Čekáme na tebe, na pokoj musíme jít přece společně. Tak kde vězíš?"

Hodil jsem na sebe oblečení a vyšel jsem ze sprch.

„No konečně," řekla s úšklebkem Rain. „Nějak ti to trvalo."

„Byl jsem... Nad něčím jsem přemýšlel, promiň."

Rain se přestala přihlouple šklebit. Starostlivě si mě prohlédla, což mi bylo více proti srsti, a tak jsem odvrátil pohled.

„Chtěla jsi jít na pokoj, ne?" Sám jsem se vydal napřed.