Temná Dědička

41 - Dědička

~ Rain ~

Strhli mi hrubou látku z hlavy a já se konečně zhluboka nadechla. Padla jsem na kolena a dlouhé vlasy mi přepadly přes tvář. Ruce za zády jsem měla svázané, protože jsem se jim pokusila několikrát utéct. Nakonec jsem to však vzdala. Tohle jsem přece chtěla, nebo ne? Chtěla jsem do paláce, abych viděla Casse. Ale kvůli tomu jsem tátu opět nechala za sebou. I Kargith. A... toho prolhaného zrádce.

Jeden z lovců ke mně přistoupil a hrubě mi zvedl hlavu. Setkala jsem se s pohledem vysokého šedovlasého muže se zlatou maskou, co mu zakrývala jen část obličeje. Seděl na zlatém trůně a podpíral si bradu rukou, zatímco mě ostře sledoval.

„Přivedli jsme Dědičku, Vaše Výsosti," řekl při pokloně první z lovců.

Kradwiz přikývl.

Naštvaně jsem se na něj mračila. Takže tohle byl ten démon, co se rozhodl vytrhnout mou rodinu z našeho obyčejného lidského života?

Kradwiz vstal z trůnu a klidnými kroky se vydal dolů po schodech. Mířil ke mně. „Pusťte ji."

Lovci se na sebe nejistě podívali, ale potom přikývli a sundali mi pouta. Sotva to cvaklo, vyvlekla jsem z nich zápěstí a promnula si je, aby ten nepříjemný pocit zmizel.

To už stál lord přede mnou. Ledově se pousmál. „Vítej v paláci, Milenee Rainwyn." Odhrnul mi vlasy z tváře.

Z jeho rukou šel hlad, který v mém těle roznášel pocit strachu. Kradwiz byl jiný, než jsem si ho představovala a rozhodně to nebyl ten typ šlechtice, jako byl vévoda Thilros. Rychle jsem odvrátila pohled.

Kradwiz se opět narovnal. „Možná to pro tebe bude příjemnější takhle." Na chvíli zavřel oči a když jsem k němu zvedla pohled, vypadal jako člověk. Jemnější ruce, vlídnější výraz i zářivě modré oči však byly jen přetvářka, kterou se mi snažil dodat falešný pocit bezpečí.

„Nebudu si myslet, že jste jiný, jenom proto, že jinak vypadáte," řekla jsem tiše.

Lord si povzdechl. „Já ale nejsem tvým nepřítelem, Rainwyn. Chci tě přijmout do rodiny a darovat ti to, co si jako Dědička zasloužíš." Ustoupil stranou a ukázal za sebe. „Podívej, i tvůj bratr pochopil, že takhle to bude lepší. Cassian už má přijetí za sebou, takže zbýváš jen ty."

Já však zbytek jeho věty nevnímala. Nechápavě jsem se dívala na dva démony, kteří postávali vedle trůnu. Dříve jsem jim nevěnovala tolik pozornosti, protože mě nenapadlo, že tím mladým démoním mužem může být můj starší bráška.

„Cassi...?" Postavila jsem se a lehce jsem vykročila dopředu. Nepoznávala jsem ho. Podobal se tátově démoní podobě, ale tu tvář jsem nepoznávala. Jeho výraz byl prázdný, stejně jako výraz dívky vedle něj. Ona však vypadala alespoň trochu nebezpečně, ale Cass...

Usmál se a přátelsky roztáhl ruce. „Vítej v paláci, Rain." Byl to prázdný usměv.

Zavrtěla jsem hlavou. Tenhle démon, co vznešeně postával vedle trůnu v honosném oblečení s prázdným povrchním výrazem... Ne, to nebyl můj Cass. „Co ti to provedli?" ptala jsem se tiše, i když jsem věděla, že nedostanu odpověď. Vydala jsem se k němu, ale mé kroky byly těžké, unavovaly mě.

Dívka vedle něj mlčela. Jejich oblečení bylo sladěno společnými prvky, i když její mělo ke zlaté více fialové a jeho tmavě modrou. Ta dívka, nejspíš Kradwizova dcera, se lehce opírala o Cassovo rámě. Kradwiz říkal, že Casse přijali do rodiny. Neznamenalo to snad... Jen to ne. Ne, tohle jsem nemohla dovolit.

Sevřela jsem pěsti a prudce jsem se otočila na Kradwize. „Proč jste to udělal? Proč jste nás nechal unést?"

Lord se na mě chvíli díval z výšky. Potom se lehce pousmál a vydal se kolem mě. „Ale vždyť ty to víš, Milenee Rainwyn. Nebo alespoň něco tušíš, že ano?" Při těch slovech se naklonil blíže.