Temná Dědička

21 - Zapeklitě

~ Rain ~

Victor mě pevně svíral ve svém obětí a po tváři se mu hrnuly slzy. „Nesmíš mě tu nechat, Rainwyn! Chci odsud pryč. Už tak dlouho... tak dlouho jsem o tom snil. Ale nemohl jsem... Já..."

„To je v pořádku, Victore." Jemně jsem mu přejela rukou po vlasech. Na to, že mu bylo patnáct, se nechoval moc jako teenager. Jeho situace to však vysvětlovala. Tenhle kluk potřeboval zpátky domů, a to co nejdříve. Potřeboval uzdravit rány, které mu démoní svět způsobil.

„Tak odsud zmizíme hned teď," řekla jsem pevným tónem.

Victor však rychle zavrtěl hlavou. „To nemůžeme. Pán by nás potrestal. Nemůžeme utéct."

„Mám křídla, poletíme."

On však znova zavrtěl hlavou. Potom sklopil pohled. „Nejsem tu sám. Myslím to... jako jediný člověk. V pokojích vedle mě jsou ještě Ashley a Daniel."

„Další unesení lidé?"

Victor přikývl. „Ashley je třináct, je tu zatím jen rok. A Danielovi dvacet, on... on už je tu dlouho." Victor vystrašeně polkl. „Daniel už se odsud snažil hodněkrát dostat. Ale nepovedlo se to. Pokaždé mu přidali řetězy nebo nějaký trest. Pán už ho nemá rád, i když dříve býval jeho oblíbenec. Teď jsem oblíbenec já. Ale nechci být! Musíš nás odsud dostat všechny, Rainwyn. Prosím, prosím, prosím, moc prosím!" Sklápěl hlavu k zemi, jako by se mi snad chtěl klanit.

Tohle však situaci komplikovalo. Chtěla jsem jim všem pomoct, ale nevěděla jsem, jestli na to budou mé schopnosti stačit. Nějak to však jít muselo.

Victor najednou přestal. „Už tě kontrolovali?"

„Cože? Ne, ještě ne."

„Musíš se vrátit do komnaty! Jinak si tě pojistí, že už znova neutečeš."

„Ale... já vás chci odsud-"

„Teď nemůžeš, Rainwyn. Nebezpečné."

Chápala jsem. A uvězněna navždy jsem tady opravdu zůstat nechtěla. pomalu jsem se vydala ke dveřím. Sáhla jsem na kliku a ještě jednou jsem se otočila na Victora. „Vrátím se. Otevřu dveře Ashley i Daniela. Potom se pro vás vrátím a utečeme, dobře?"

Victor přikývl. Skrčil se na zemi, jak seděl, když jsem ho tu našla.

Pokusila jsem se o úsměv a pak jsem rychle zmizela na chodbu. Cítila jsem, jak mě krycí kouzlo opouští a měním se opět v podobu démona. Vydala jsem se ke dveřím, které Victor zmiňoval a v obou jsem otevřela zámek, který byl taky zamčený. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, alespoň v to jsem doufala.

Doběhla jsem do své komnaty a zavřela za sebou. Z mé půl hodiny už mi na umytí se zbývalo sotva pět minut. Rychle jsem skočila do vody a použila nabízená mýdla. Jednomu jsem se však vyhnula. Vonělo... zvláštně. Amulet mě v jeho přítomnosti zastudil, a tak mě napadlo, že mohlo být ovlivněné nějakým kouzlem.

Uslyšela jsem klepání na dveře.

„Počkejte chvíli, prosím!" Rychle jsem na sebe hodila zpátky své oblečení a přes to župan, který mi zde nachystali, aby hned někdo netušil, že se vlastně chystám k odchodu. Důkazem umytí byly mé mokré vlasy a vůně mýdel, a tak jsem doufala, že to jim bude stačit.

Doběhla jsem ke dveřím a otevřela jsem je. Na chodbě stál jeden ze strážců, který mě přejel zvláštním pohledem. Mokré vlasy ho nejspíš přesvědčily, protože potom přikývl a chystal se zavřít.

„Počkej," ozval se hlas z chodby.

„Vaše Jasnosti..." Strážce se uklonil a i já už jsem viděla přicházejícího vévodu. Zamračila jsem se. Ten mi zrovna nescházel.