Temná Dědička

18 - Na nesprávném místě

× Dorren ×

Blížil jsem se k Olvadenskému náměstí, na kterém jsme se měli opět setkat. Oba mé měšce s penězi byly opět o něco těžší a měl jsem z toho dobrý pocit, protože to byla odměna za poctivou práci.

Stmívalo se. Když jsem dorazil na určené místo, kolem prolétl démon se zažehávacími schopnostmi, co se svou schopností rozsvítil celou řadu pouličních lamp. Rozhlížel jsem se kolem, ale Rain s Kargith nikde. Na chvíli mě přepadl nepříjemný pocit - opustily mě. Teda... utekly mi. Rain mi utekla. Neměl jsem ji nechat...

V tu chvíli jsem ji zahlédl ve vzdálené uličce i s Kargith, jak na mě mává. Pod maskou jsem si oddechl. Já bych na jejím místě nejspíš utekl, ale Rain nevypadala, že by o to vůbec měla zájem. Byla pro mě... nepochopitelná. Na rozdíl od ostatních démonů, co jsem za život potkal, mi připadalo, že jí můžu opravdu věřit. Což se mi nelíbilo, protože ona v mých očích neměla být více než pouhý úkol. Úkol, ve kterém jsem už na začátku selhal, ale stále mám šanci ho dokončit.

Založil jsem si ruce, když obě došly až ke mně. „No, to je dost."

„Co?" Rain se ušklíbla. „Už sis myslel, že jsem ti zdrhla?"

Zamračil jsem se, ale to ona neviděla. Rain však rychle přešel její úšklebek a zamyšleně se zadívala do prázdna.

„Máš peníze? Jak jsi to tam zvládala?"

Rain přede mě zvedla váček s penězi. Nastavil jsem ruku a ona mi ho tam bezmyšlenkovitě položila. Já na jejím místě bych si nechal alespoň pár mincí schovaných v botě, ale něco mi říkalo, že ona to neudělala.

Podíval jsem se na Kargith. „A co ty?"

Kargith se usmála. „Sledovala jsem kuchaře! Taky chci někdy zkusit vaření. Můžeme? Prosiiim! Můžeme, že jo?"

„Ehm, no... asi jo..." Nechápal jsem, co ji na tom tak těšilo.

Kargith však nadšeně zvedla ruce nad hlavu. „Jó!" Potom se podívala na Rain. „Nechtěla ses předtím vrátit do toho knihkupectví? Říkalas, že chceš nějakou knížku."

Rain se probrala ze svého zamyšlení. „To už je jedno."

Přimhouřil jsem oči. „Co se stalo? V té restauraci - stalo se tam něco?"

Rain otevírala pusu, že už to řekne, ale na poslední chvíli odvrátila hlavu. „Řeknu ti to později," dodala tiše. „Teď bysme měli jít najít ubytování, ne?"

...

Rain stála u zrcadla a rozčesávala si své dlouhé vlasy. Kargith mezitím skákala z jedné postele na druhou a u toho se smála. Tentokrát jsem koupil pokoj pro tři, takže byl dražší a měli jsme více prostoru, ale měl jsem strach z toho, jestli Kargith vůbec usne. Něco mě však napadlo.

„Kargith."

„Co?"

Sedl jsem si na jednu z postelí a ona doběhla ke mně a posadila se do tureckého sedu.

Ušklíbl jsem se, což mohla vidět, protože masku už jsem neměl. „Na něčem jsme se dohodli, vzpomínáš?"

Kargith nejistě přimhouřila oči.

„Za to, že jsem ti zaplatil jídlo a nechal tě spát na posteli, jsi mi měla s něčím pomoct. A to bys mi mohla částečně splatit tak, že si teďka hezky lehneš a přestaneš skákat po postelích. Co ty na to?"

Zamyšleně se zamračila a potom se na mě tázavě podívala. „A bude tím můj dluh splacený kompletně?"

„Ne."