Temná Dědička

20 - Mise

~ Rain ~

Nemělo smysl ptát se Dorrena, co s tím uděláme. Nic. Tohle bylo nad naše síly. Ať už si lord Kradwiz staví armádu z jakéhokoliv důvodu, nejspíš pro nás bude lepší se tím nezabývat.

Ale lord Kradwiz byl přesně ten démon, kterému mě měl Dorren odevzdat. Mrazilo mě z toho celé tělo.

Dále jsme to nerozebírali. Dneska jsem si učesala vlasy rychleji než předchozí dny a vlétla jsem do postele. Dorren šel spát chvíli po mně. I když jsem ho neviděla, cítila jsem na sobě jeho ostražitý pohled. Ale potom i on začal pravidelně oddechovat.

Počkala jsem ještě pár minut. Pak jsem se opatrně zvedla a podívala se na Dorrena. Mohl jen předstírat, že spí. Ale nejspíš byl natolik unavený, až opravdu usnul, protože když jsem se zvedla a po tichých krůčcích se vydala ke dveřím, ani se nepohnul.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahy. Věděla jsem, že se chystám udělat velkou hloupost. Ale taky jsem věděla, že pokud se aspoň nepokusím toho kluka od vévody Thilrose zachránit, nikdy si to neodpustím. A taky jsem naivně věřila, že to sama zvládnu.

Byla to taková má vlastní mise.

Přehodila jsem si kápi přes hlavu a tak jsem opustila náš pokoj. Potichu jsem za sebou zabouchla dveře. Stála jsem na dřevěné plošince a v ruce jsem tiskla náhrdelník od mámy. Dneska ho budu potřebovat. Ať už v něm byla jakákoliv síla, byla to má jediná zbraň. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, jak přesně funguje... ale to mi nebránilo v tom, abych na něj spoléhala. Protože bez něj jsem stále byla jen... hloupá holka ve světě démonů. Hloupá holka s křídly.

Nakročila jsem do prázdnoty, která na mě čekala za hranou plošiny. Přepadla jsem do volného prostoru. A pak jsem vzlétla.

...

Tichými kroky jsem se přibližovala k velké bráně. Za jejími pozlacenými dveřmi se zajímavým kováním jsem viděla ještě širokou cestu, co vedle na pozemek až k obrovské budově - to bylo sídlo vévody Thilrose. Napadlo mě, že by mohl bránu kdokoliv jednoduše přeletět. Ale potom jsem si všimla strážců, kteří poletovali na obloze pár metrů nad zdí. Všichni byli oblečení v černém, takže na temné obloze nebyli skoro vidět. Byli vybaveni noži a někteří i mačetami.

Já však neměla v plánu probíjet se dovnitř.

Došla jsem až k bráně, kde mi dva bílo-zlatě oblečení strážci zkřížili cestu ce zlatými kopími. Jak jsem očekávala.

„Bez povolení dovnitř nesmíte,“ řekl vyšší z nich.

Usmála jsem se. „Dostala jsem nabídku od vévody Thilrose samotného. Říkal, že by mi mohl dát lepší práci.“ Zatočila jsem se dokola, abych ukázala svá bílá křídla.

Muži si vyměnili pohledy.

„Kdo jste?“ zeptal se ten samý.

„Mil. Vévodu jsem potkala včera v Olvadenské restauraci.“

Strážce vzal do rukou knížku, kterou měl připnutou k pasu. Chvíli jí listoval, pak se podíval na mě. „Říkáte Mil? Jste servírka?“

„Ano.“ Přikývla jsem a usmála se.

„Můžete vstoupit,“ řekl strážce a odtáhl kopí od brány. Druhý mezitím polovinu dveří otevřel a pustil mě dovnitř.

S poděkováním jsem vstoupila. Pokračovala jsem po uhlazeném pískovém chodníčku, zatímco jsem za sebou slyšela zvuky zavírající se brány. Vědomě jsem vlezla do pasti. Vedla odsud cesta ven? To jsem se chystala zjistit do svítání a hlavně do doby, než se Dorren probudí a uvědomí si, že v pokoji nejsem.