Temná Dědička

35 - Sliby a touhy

∆ Cass ∆

Hned ráno hodina etikety. Potom hodina šermu a démoních bojových technik, u kterých jsem však nemohl používat svoje schopnosti. Potom krátká pauza a hodina historie. Hodina politiky a povinností člena rodu Kradwizů. A potom oběd s „rodinou", u kterého jsem opět spatřil ty dva.

Nemluvil jsem, pokud mě nevyzvali. Cítil jsem se jako loutka, která tančí, jak ostatní pískají, ale její vlastní mysl se táhne za ní bez možnosti vlastního rozhodování, nebo jednání. Naštěstí mi zbyly alespoň tiché myšlenky, které mi nikdo vzít nemohl.

Při jídle jsem mlčky pozoroval Hesperiz. Tahle čtrnáctiletá dívka se měla stát mojí ženou, až se prokáže, že jsem pro dvůr vhodný. Ale můj úspěch se očekával, protože jsem přece Dědic.

Hesperiz se nenápadně zamračila. Dneska její hlavu zdobila modrá čelenka s průsvitnou látkou, která jí částečně překrývala oči. „Co tě trápí Cassiane?" ptala se, ale její slova zněla jako jed.

Polkl jsem. „Nic vážného, drahá Hesperiz."

Stále mě probodávala pohledem. Nic neříkala, ale její modré oči působily tak ostře, až mě zabolelo v hrudníku. Tahle dívka byla tím druhým nejdůležitějším démonem v celé Západní říši. Bylo samozřejmé, že své moci umí využívat, protože si je dobře vědoma, kým je. Nejspíš se rozhodla, že se mnou může zacházet jako se psem.

Ale ta bolest v druhníku nějak nepřestávala. Upustil jsem příbor a sevřel jsem v ruce látku vesty. Mé nadechy byly čím dál složitější a kolem hrudníku mě něco temného svíralo, i když jsem nic neviděl. Bolest mi stoupala do hlavy, až jsem se u stolu křečovitě krčil.

„Hesperiz," řekl přísně lord Kradwiz.

V tu chvíli všechna bolest ustala. Zmateně jsem zvedl pohled a s těžkým nádechem jsem se podíval na ni. Usmívala se, i když to bylo sotva patrné.

„K používání své schopnosti bys měla mít důvod," pokračoval přísně lord a u toho nabíral další sousto.

Hesperiz si naštvaně povzdechla. „Ale on mě štval tím, jak se tvářil. Tak jsem ho potrestala."

Snažil jsem se poskládat dohromady, co se tu právě stalo. Nebylo to tedy nic špatného v jídle, jak mě původně napadlo. Byla to její schopnost. Hesperiz dokázala ostatním působit bolest pouhým pohledem - a to určitě nebyla hranice její síly.

Tohle je konec, pomyslel jsem si. Pokud se doopravdy stanu součástí rodiny těchhle dvou, nikdy se odsud nedostanu. Ještě jsem ani nezískal žádné informace o Salovi a trápila mě myšlenka, co všechno se mu mohlo stát.

Vždyť já si nemůžu vzít Hesperiz! Je příliš mladá, nejspíš mě nenávidí a já se bojím její moci. Bojím se jejího otce a toho, k čemu chce využít mou moc. Nechci být se ženou, ani plnit povinnosti této rodiny. Nechci být lordem ani démonem... Nejraději bych se i se Salem vrátil do lidského světa a pokračoval v klidném životu tam.

A... zkrátka...

Opravdu si nemůžu vzít Hesperiz. Protože miluji jeho.

...

Konečně nastal večer a já se poprvé za celý den mohl zastavit a lehnout si do postele ve svém velkém pokoji. Čekala mě ještě koupel a nějaké poučování od Neiry, co všechno jsem dneska zase udělal špatně.

Když se otevřely dveře, věděl jsem, že je to ona. Nechal jsem ji mluvit a dělal jsem, co poroučela. Ještě než odešla, dala mi opět prostor k otázkám.