Temná Dědička

19 - Objev

~ Rain ~

Den se pomalu blížil ke konci, stejně jako naše dnešní cesta. Po dalším putování jsme dorazili Frevare, hlavního města Východní říše. A tady jsme měli přečkat noc.

Dorren nevtipkoval, když včera řekl, že pověří Kargith, ať mě hlídá. Opravdu to udělal. Ale Kargith to vzala... trochu jinak, než plánoval.

„Nechytíš mě!“ křičela jsem za letu ulicemi. Hnala jsem se s vítrem o závod mezi střechami a Kargith letěla za mnou.

„Ale chytím! Chytím tě, jen počkej!“

Letěla jsem v kruhu, takže jsem se po několika zatáčkách vrátila opět k místu, kde šel normální rychlostí Dorren. Rychle jsem přistála a přibrzdila botama o kamennou dlažbu, až to zaskřípalo a dobrzdila jsem to vedle Dorrena. „První!“

„To není fér.“ Kargith přistála kousek od nás a taky doběhla k Dorrenovi. „Řekni Rain, že to není fér! Ona má větší křídla. Kdybych měla taková křídla i já, určitě bych vyhrála, že jo?“

Dorren se zastavil a hlasitě si povzdechl. Přes masku jsem neviděla na jeho výraz, ale rozhodně musel vypadat otráveně. „Kargith... dávám ti pauzu. Nemusíš ji hlídat, dobře?“

„Ale já chci!“

Dorren si opět povzdechl a svěsil ramena. „Proč je cestování ve skupině tak náročný...“ brblal si pro sebe.

Pousmála jsem se. „Promiň, jen jsem ji chtěla zabavit. A vždycky jsem se vrátila, vidíš? Nezdrhnu ti.“

Vlčí maska se podívala mým směrem. Dorren však chvíli nic neříkal. Potom se opět vydal vpřed. „Měli bychom najít nějaké ubytování. Ale ne tady, ve středu města je to příliš drahé. Ještě chvíli půjdeme.“

Pokračovala jsem vedle Dorrena pěšky a Kargith také. Po chvíli jsem ji však vyzvedla a posadila si ji za krk, jak to se mnou a s bráchou dělával náš táta, když jsme byli malí.

Ani na chvíli jsem však nepřestala myslet na toho lidského kluka, co jsem včera viděla v restauraci. Ani na jeho věznitele. Musím dodat, že Dorren se mého útěku bojí oprávněně.

...

× Dorren ×

Hádaly se se mnou mé vlastní pocity. Vidět Rain a Kargith dovádět ve vzduchu ve mně probouzelo závist a nejspíš i vztek zároveň. Bylo to kvůli tomu, že jsem taky chtěl létat? Chtěl jsem mít svou sílu zpět, to byla jedna možnost. A ta druhá byla, že jsem chtěl být... s nimi. Chtěl jsem létat, ale jenom kvůli tomu, abych mohl následovat Rain a vyletět s ní vysoko nad město, odkud bysme se mohli smát tomu, jak je svět pod náma malý...

Ne, Dorrene. Drž se své mise!

Po nějaké době jsme našli o něco levnější ubytování. Rain už se trochu sklidnila a to uklidnilo i Kargith. Vypadala dneska více unaveně než včera - a to bylo dobře, aspoň ji zase nebudu muset uspávat. Ale první byl čas na večeři.

„Můžu si dát něco sladkého? Můžu?“ žadonila Kargith, sotva spatřila místní nabídku. Byli jsme v o něco větší restauraci než předtím. I tady však byli muzikanti, tentokrát početnější skupina, a u nich taneční parket. Zbytek místa zaplňovaly stoly.

Nejistě jsem se na Kargith podíval. „Seš si jistá, že potom usneš?“

„Jo.“

Nevěřil jsem jí. Ale stejně jsem nakonec souhlasil. Potom jsem se podíval na Rain. „A co si dáš ty?“