Temná Dědička

10 - Pěsti

× Dorren ×

Kráčeli jsme ulicí zpátky k hostinci. Co naplat, snažil jsem se to usmlouvat na menší částku, ale ta ženská to uměla. Když řekla, že níže nejde, tak prostě nešla. Ale Rain z toho oblečení vypadala nadšeně, a tak jsem se na to snažil příliš nemyslet.

Došli jsme zpátky do hostince, kde jsem nám koupil pokoj na jednu noc. Hostinský nám popřál hezké spaní a nasměroval nás k pokojům.

„Nechápu, proč by to mělo být zezadu,“ brblala po cestě Rain.

„Možná to máte ve vašem světě jinak. Ale u nás to v odlehlých částech říše vypadá takto.“

Zastavili jsme se u zadní stěny hotelu. Dívali jsme se nahoru, kde byla podélná plocha, něco jako balkón, a odtud troje dveře – tedy tři vstupy do pokojů.

Rain pomalu zvedla ruku a podívala se na mě. „Ono se tam asi musí doletět, že?“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. Ale potom to došlo i mně. „Já vlastně nemůžu létat.“

„Ale já jo. Můžu tě –“

„Nějak se tam dostanu.“ Začal jsem obcházet okolí a pátrat po způsobu, jak se vyšplhat do druhého patra téhle budovy. Celý svůj život jsem se vysmíval žebříkům – k čemu vlastně jsou? Ale teď by se mi jeden zatraceně hodil.

Rain se mezitím rozhodla pokračovat ve svém leteckém tréninku. Chvíli jí zabralo, než se správně odrazila od země, ale potom vylétla k balkónu a tentokrát i hladce přistála. „Jsem tu!“ Nadšeně se podívala na mě, ale potom její úsměv pohasl. „Dorrene...“

„Já to zvládnu,“ odpověděl jsem tvrdohlavě. Rozhodně jsem nestál o její pomoc.

Rain tam chvíli stála, ale potom si odložila brašnu, kde měla svou starou vestu, kterou narozdíl od ostatního oblečení odmítala vyhodit, a slétla dolů ke mně. „Dorrene, prosím...“ natáhla ke mně ruku. „Nech mě ti pomoct.“

Chvíli jsem se díval na její ruku. Potom na její výraz. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkala. Nechtěl jsem, aby se o mě někdo staral a už vůbec ne, aby mě nosil v náručí, protože jsem nemohl létat. Ale protože má jediná další možnost nejspíš byla spát venku, i když mám zaplacený pokoj, rozhodl jsem se projednou dát svou tvrdohlavost stranou.

„Fajn,“ odpověděl jsem naštvaně. „Ale jakmile budem nahoře, hned mě pustíš.“

„Neboj. Zvládnu to.“

„Vážně mě uneseš?“

Rain se ušklíbla. „Baví mě věřit v to, že mám sílu po tátovi.“

Protočil jsem oči. „Jen aby.“ Překvapila mě však, když mě najednou podepřela na zádech a pod koleny a zvedla mě dovzduchu. Musel jsem zatnout zuby, abych překvapeně nevyjekl.

„Teď se drž.“ Dala sílu do noh a odrazila se od země. Automaticky jsem natáhl ruce kolem jejích ramen, protože jsem se bál, že mě upustí. Rain se však držela svého slova a soustředila se na svůj let. Měl jsem hlavu příliš blízko k jejímu hrudníku a cítil jsem, jak jí divoce buší srdce. Nenáviděl jsem pocit doteku její ruky na mých zádech, které se připomínaly bolestí, i když o něco slabší než dříve. Snažil jsem se ignorovat její vlasy, které by mi vlétly do tváře, kdybych na sobě neměl masku.

Nakonec jsme přistáli. Sice zavrávorala, ale já rychle seskočil na podlahu balkónu a podepřel jsem ji.

Vítězně se na mě podívala. Ale já ji stihl umlčet, než stihla cokoliv říct.