Temná Dědička

6 - Na lovu

~ Rain ~

Na nejvyšší větvi už jsem seděla nějakou dobu a sledovala jsem odtamtud okolí. Kev říkal, že se divocí zajíci pohybují v tlupách a že by bylo skvělé, kdybych trefila více než jednoho. Zatímco on se dole flákal... I když takhle bych to brát neměla.

Dokázal se vydrápat na nejnižší větev, jak jsme se domluvili. Zatímco já se dostala až nahoru, on tam seděl sám a skoro se nehýbal. Viděla jsem, jak každou chvíli roztahuje své pravé křídlo a opět ho schovává. Přemýšlela jsem, proč to dělá. Možná si chtěl zvyknout. Možná přemýšlel, jak se bude jeho život vyvíjet dále. Možná...

V dálce jsem spatřila pohyb. Myslela jsem, že se mi to zdálo, ale po chvíli z houští skutečně vyběhla skupina šedivých zajíců s hnědými pruhy na zádech, kteří probíhali pod naším stromem. Viděla jsem Kevovu masku, jak se na mě otáčí. Měla bych střílet – a měla bych střílet teď.

Natáhla jsem na luk první šíp. Zamířila na zajíce a pustila ho. Zabodl se však do trávy a zvířata utíkala dále.

Takhle to nepůjde, Rain. Snažila jsem se vzpomenout si na to, co mi říkal táta. Nadechla jsem se. Napnula jsem luk a sledovala jsem jednoho konkrétního zajíce, kterého jsem chtěla trefit. S výdechem jsem pustila šíp. Proťal vzduch, jak svištěl dolů, a svou oběť úspěšně zasáhl. Chtěla jsem zajásat, ale rychle jsem potřebovala trefit dalšího. Celý proces jsem zopakovala a s plamínkem před očima jsem vypustila další šíp. Opět trefa. Natáhla jsem další... ale zbytek skupiny teď běžel jako o život a ztráceli se mi příliš rychle.

Složila jsem luk stranou a podívala se na Keva. Ten uznale přikývl.

Chycenou zvěř jsme upekli na ohni. Moc jsem to nekomentovala, nebylo to kdovíjaký skvělé jídlo, ale po celém dni hladu mi na tom ani nezáleželo. Potom jsme po sobě opět zametli stopy a putovali jsme dále.

„Proč je ten les tak prázdný?“

„Není prázdný, vždyť jsi před chvílí střílela na zajíce.“

„Ja vím, ale... měl by ses někdy podívat do lidského světa. Tam v lese uslyšíš zpívat ptáky, pobíhat různá zvířata, uslyšíš šumění listí ve větru, zatímco tady... je to tu takové... mrtvé.“

„Celá krajina Tremnosu není taková,“ řekl mrzutě Kev. „Jsme teď nejspíš v jedněch z železných hor. Ty jsou pokryté stříbřitymi lesy – jsou to celkově chladná místa, kde se počasí příliš nemění a kromě těchhle stromů a několika dalších rostlin tu moc věcí neroste.“

„Jak vůbec fungují ty vaše portály?“

„Proč se ptáš?“

„Protože bysme si mohli zkrátit cestu, ne?“

Kev zavrtěl hlavou. „Nemůžeš cestovat po světě démonů. Pouze z jednoho světa do druhého – ale to umí jen někteří.“

„Je to jejich schopnost,“ došlo mi.

Kev přikývl.

Chvíli mezi námi bylo ticho.

„Není ti v té masce horko?“

„Ne. A už o tom nemluv. Nebudu si ji sundávat.“

Takže můj pokus nevyšel.

...

Začínalo se smrákat. Nohy jsem měla odřené ze svých bot, které rozhodně nebyly na dlouhé chození. Mé bílé legíny byly špinavé od hlíny a trávy, byla mi neustále zima na ruce, protože svou košili jsem použila jako obvaz na zranění svého útočníka. Navrhovala jsem, že se mu na to podívám, ale on odmítal, abych se k jeho zádům jakkoliv přiblížila. Chápala jsem to, a tak jsem si držela odstup.