Temná Dědička

13 - Náhoda

~ Rain ~

Hody v malém baru se rozjely v plném proudu. Za okny už dávno byla tma, ale tady se tancovalo, pilo a opile zpívalo. Dorren už do sebe lil třetí sklenici, i když říkal, že ta druhá byla poslední.

„A nedáš mi aspoň trochu, ať to nemusíš celé pít sám?“

Dorren se nespokojeně zamračil. „To by bylo proti zákonu.“

„Tady to nikdo řešit nebude. A navíc – myslím si, že to nebude poprvé, co bys šel proti zákonům.“

Dorren svraštil obočí. Potom si povzdechl a podal mi sklenici. „Ale jenom trošku.“

Nadšeně jsem se napila. Chutnalo to hnusně, přesně tak, jak jsem čekala. Ale aspoň už jsem mohla komukoliv bez lhaní říct, že jsem ve světě démonů ochutnala pivo.

„A teď mi to vrať.“

Ušklíbla jsem se. „Co když ne?“ Odsunula jsem sklenici stranou.

Dorren se taky ušklíbl. Hmátl po sklenici, ale já ji rychle odsunula. S úsměvem zavrtěl hlavou. „Vyliješ to, hlupáčku.“

„Aha, už zase jsem hlupáček, co?“ Po krátkém zvážení jsem mu sklenici vrátila. Stejně už tam toho moc nebylo.

Dorren ji dopil do dna a s prudkým výdechem se opřel o barový pult. „Je to těžký.“

„Co přesně?“

„Můj život.“

„To už mi tak nějak došlo.“ Zamyšleně jsem si hrála s prsty na rukou, ale potom jsem se podívala zpátky na Dorrena. Seděl tam tak... sklíčeně. Ať mu běhalo hlavou cokoliv, nebylo to nic pěkného.

Váhala jsem, jestli to mám udělat. Ale nakonec jsem přece jen natáhla ruku a opatrně mu ji položila na rameno. Dorren na chvíli sevřel ruce v pěsti. Ale potom je uvolnil a nechal mě, ať se to takhle jemně dotýkám. Do tváře se mi však nepodíval. Chvíli jsme tam takhle seděli, v tichosti, zatímco okolo nás démoni hlasitě mluvili a někteří se i roztančil na miniaturním parketu.

Dorren mě najednou chytil za ruku. „Pojď za mnou.“

„Cože?“ Zdráhala jsem se, ale jeho jemný dotek mě přesvědčil, než jsem stihla protestovat.

Vtáhl mě na parket. Nervózně se pousmál; bílé vlasy mu padaly do tváře. „Omlouvám se, bylo to takové spontánní rozhodnutí...“

„No, teď už ti nezbývá, než si vytrpět, co sis sám způsobil,“ odpověděla jsem s lehce zlomyslným úsměvem.

Dorren mě chytil v pase. „Rád,“ řekl s podobným výrazem.

Muzikanti začali novou píseň a s tou jsme se my dva roztančili po parketu. Jiné páry tančily s námi, další démoni tleskali do rytmu, nebo i mimo rytmus, jak se to komu hodilo. Celý bar byl naladěný na jedné náladové vlně, a ta mě s Dorrenem provázela tanečními kroky. Neznala jsem jejich tance, ale přesto jsem je pod jeho vedením rychle pochopila. Z rychlého pohybu se mi rozbušilo srdce a měla jsem pocit, že se červenám, ale asi to bylo jedno, protože Dorren se červenal taky, z toho horka a alkoholu zároveň.

„Už jsi někdy tančil s holkou?“ křičela jsem přes všechen ten hluk.

„Jen s jednou,“ přiznal Dorren. „Bylo to na velké rodinné oslavě, kde jsem byl v přestrojení na jedné ze svých akcí. Jako jediná zůstala sama na židlích, ostatní holky si všichni rozebrali, ale na ni zapomněli. Ale byla to chyba – byla to opravdu skvělá tanečnice, naučila mě tančit.“