Temná Dědička

9 - Vesnice

× Dorren ×

Jak Rainwyn říkala, do nejbližší vesnice bysme měli dorazit během několika hodin. A ta tu dobu jsem jí potřeboval vysvětlit ještě pár věcí, které byly nutné pro bezpečné pokračování naší cesty.

„Ať se ti démoni budou zdát jakkoliv milí, nikdy jim neprozrazuj, kdo jsi. Za žádných okolností.“

Ušklíbla se. „Zas tak blbá vážně nejsem.“

„Ani své jméno.“

Povzdechla si. „Jasně, ani jméno. Ještě něco mi chceš říct?“ ptala se trochu otráveně.

„Ano. Oni... když uvidí, že nemám křídlo, budou se na mě dívat jinak. Budou mě vidět jako podřadného, takže...“

„Opravdu? Jenom kvůli tomu, že nemáš křídlo?“

Zamračil jsem se. „Poslouchej. Nejspíš se při jakémkoliv jednání budou obracet spíš na tebe, takže musíš být připravená normálně odpovídat a nezmatkovat.“ Zamyslel jsem se. „Možná se první pokusím sehnat si kápi, ať můžu co nejvíce skrýt. Mám snad nějaké peníze...“ Prohrabal jsem kapsy. Váček s mincemi byl naštěstí stále na svém místě. I ten nouzový. „A seženeme si nové oblečení.“

Rainwyn se podívala na svou sukni. „No... taky jsem si říkala, že by se to hodilo.“

„Ale pro tebe je to spíš z toho důvodu, abys více zapadla.“

„Ou... no jasně.“

Chvíli jsem pozoroval cestu pod nohama a okolní les. Štvalo mě, že ani nemůžu přijít na to, ve které říši jsem. Mohl jsem být v té své, v Západní říši. Nebo taky úplně někde jinde, což by byla ta horší možnost. Cesta k lordovi by byla delší a navíc by mi hrozilo, že budou chtít Rainwyn získat jiní démoni.

Oddechl jsem si, abych zahnal špatné myšlenky. Nezbývalo než doufat v to nejlepší.

„Když teda nemám používat své jméno, můžu si nějaké vymyslet?“ ozvala se Rainwyn.

„Spíš jsem to myslel tak, ať nepoužíváš žádné jméno – tak na tebe rychleji zapomenou. Ale kdyby nastala nouzová situace, můžeš nějaké mít.“

Rainwyn svraštila obočí. „Vlastně... vlastně mě nic nenapadá. Aspoň, že ty už jméno máš,“ ušklíbla se.

Já se zamračil. „Neříkej, že je to–“

„Je to Kevin.“

Povzdechl jsem si. „Samozřejmě. No... když už nepoužíváš svoje prostřední jméno, budu ti říkat Milenee.“

„Hej.“ Zamračila se.

„Nebo jen Mil, ať nepoužíváme celé jméno.“ Podíval jsem se na ni. „Proč ho vůbec tolik nesnášíš?“

Rainwyn si založila ruce. „To ti může být jedno.“

„Vlastně mě to docela zajímá.“

Rain sklopila pohled. „Říkala mi tak máma. Potom, co... zemřela... Když jsem své jméno jen zaslechla, poslalo mě to úzkostneho stavu, kvůli kterému mě i párkrát vyhodili ze třídy. Vždycky jsem si totiž vybavila její hlas. A to, že je pryč. Takže jsem radši požádala všechny ve svém okolí, ať mi říkají jinak. Smutek časem přešel v nenávist a... vlastně jsem přemýšlela, že si to jméno nechám oficiálně změnit. Já vím, je to hloupost, je to jenom jméno, ale...“

„Chápu.“ Byl to jednoduchý důvod, nebylo potřeba ho dále rozebírat. Více mě zajímalo, co se stalo Avien Vengragove, poslední následnici mocného démoního rodu a Rainwyniné matce. Ve věštbách různých démonů s jasnovideckými schopnostmi měla mnoho podob a kolovalo o ní spoustu příběhů, ale žádný jasně nemluvil o její smrti. „Co se vlastně stalo...“