Temná Dědička

47 - Následky

× Dorren ×

Lordovi léčitelé vedeni Neirou se rozběhli po chrámu ošetřovat všechny zraněné. A že jich bylo hodně.

Jeden z léčitelů doletěl i k naší skupině. Z nějakého důvodu se rozhodl, že zrovna já vypadám nejhůř a odvedl si mě stranou, aby na mě mohl použít svou magii. Neprotestoval jsem, neměl jsem dost sil. Ležel jsem na zemi, zatímco se kolem mých ran rozbíhaly světelné třpytky, které přenášely zbytky mé vlastní síly do poraněných míst, aby se rychleji zahojila. Podle léčitelova výrazu jsem viděl, že jsem z toho nejhoršího vyvázl jen těsně. Musel jsem se pousmát. Rain má sakra velkou sílu.

Můj úsměv však povadl. Podíval jsem se jejím směrem, ale viděl jsem pouze složená křídla na zádech. Rain se od svého táty ani nehla. I k ní přiběhl nějaký léčitel, aby jí ošetřil děsivé škrábance na ruce, ale ona ho odstrčila s odmítnutím a varováním, ať se od ní drží dále.

Můj léčitel mi dal znamení, že už je se základní prací hotov a můžu se posadit. Pokrčil jsem kolena a opřel se o ně nataženýma rukama, zatímco on vyrazil za dalšími zraněnými. Zamyšleně jsem se zahleděl do prázdna.

Znal jsem Valrena pouze pár minut. Ale i za tu chvíli jsem pochopil, co je to za démona. Vlastně to byl naprosto obyčejný muž, rodinný typ, který se náhodou zapletl do něčeho složitého, hádám kvůli své ženě. Avien... tu jsem vnímal jinak. Bylo složité spojit si v hlavě mou vlastní vzpomínku na dům v plamenech a před ním stojící ženu s ohnivými křídly se vzpomínkou, kterou jsem nechtěně ukradl Rain. V tomhle jsem si ještě potřeboval udělat pořádek. Ale vzpomínky mohly počkat.

Nevědomky jsem sevřel pěsti, jako by se mé tělo opět připravovalo k boji. Sledoval jsem vojáky. Byli to mladí lidé a i když jsem věděl, že byli trénovaní od ranného dětství, doufal jsem, že ještě nemají Kradwizova pravidla plně vyrytá v mysli. Kolektivně si předávali zprávu. „Lord je mrtev," rozléhalo se šeptem po sále.

Nejméně zranění démoni po skupinách vstávali a mířili naším směrem. Odhadoval jsem, že jdou za Hesperiz, která stála poblíž Cassiana. První z vojáků, dívka, se kousek před lordovu dcerou nejistě zastavila. Potom poklekla.

Hesperiz ustoupila a zavrtěla hlavou. „Ne... ne, já nebudu nová vládkyně. Vzdávám se nároku na trůn."

Vojáci i služebnictvo zalapali po dechu. K Hesperiz se rozběhlo pár strážců a jeden z členů rady, který se schovával mezi lavicemi, když ještě probíhal boj. „Ale... Vaše Výsosti -"

„Ne." Hesperiz rázně máchla rukou. „Ponechám si jméno rodu a změním jeho pověst k lepšímu... ale zříkávám se šlechtického titulu a všeho s ním spojeného. Nechť palác a vše ostatní s
padne do rukou tomu, kdo se ujme vlády." Znělo to, jako by o těchto slovech přemýšlela už dříve. Hesperiz nikdy nechtěla být vládkyní, jak jsi ji otec představoval, a teď to konečně věděli i všichni okolo.

Člen rady se zamračil. „Potom bude vládnout tvůj manžel."

Cass se pomalu postavil se svěšenou hlavou stále otočenou k tátovi. Potom se však nadechl a vzpřímeně došel k Hesperiz. Kousky rozbitého stropu křupaly pod jeho botama. Cass zvedl ruku a sundal z ní svůj snubní prsten. „Nejsme manželé. Nebyly dodrženy úplně všechny podmínky obřadu, takže sňatek neplatí."

Okolní obecenstvo opět zalapalo po dechu. Cass se však pousmál a vrátil prsten do dlaně Hesperiz. Ta s děkovným úsměvem přikývla a skrčila ho v dlani. Tímto jí dával svobodu, které se jí jako dceři lorda nikdy určitě tolik nedostalo.

„Stejně bych nechtěl žít v paláci," pousmál se smutně Cass a podíval se na zlatovlasého démona, který mu úsměv oplatil. Byl to takový intimní pohled... no jistě, ti dva mezi sebou určitě něco mají.