Temná Dědička

32 - Staří známí

~ Rain ~

„Měli bysme odsud co nejrychleji vypadnout," řekla jsem rychle Dorrenovi, sotva jsem ho dohnala.

Nechápavě se na mě otočil, nejspíš se chystal zeptat na důvod, ale v tu chvíli se zarazil. Určitě za mnou zahlédl démona s liščí maskou. „Sakra," zaklel tiše a rychle si sundal vlastní masku a schoval si ji do brašny. „Ostatní démoni mě takhle sice poznají, ale on ne," řekl mi na vysvětlenou. „Nájemní lovci si neukazují své tváře, takže znají jen mou masku."

Přikývla jsem, že chápu. „Vezmu Tarkei."

„Já Kargith."

Rozdělili jsme se. Několika kroky jsem byla u naší vězeňkyně, která se mezitím snažila přesvědčit nějaké děti, ať její lana presekají, ale spíš je tím děsila.

„Jdeme," žduchla jsem do ní, aby se vydala vpřed.

Škaredě se na mě ohlédla. „Kam?"

„Pryč."

Tarkei se začala rozhlížet kolem, aby zjistila, co takhle změnilo mé chování. Ačkoliv jsem Tarkei nenáviděla, musela jsem uznat, že hloupá opravdu není. Sotva spatřila démona s černou maskou, v hlavě si to určitě spojila s Dorrenovou maskou a muselo jí dojít, že je to kvůli tomu muži.

„Aha, takže nájemný lovec," ušklíbla se.

„Zmlkni."

Doběhli k nám Dorren s Kargith. „Stáhni si tu kapuci níže, Rain."

„Jasně." Udělala jsem, jak říkal. Zamířili jsme do nejbližší uličky, co vedla pryč z náměstí. Snažila jsem se neohlížet, i když jsem měla sto chutí.

„Nejde za námi," řekl tiše Dorren. „Ale půjdeme dále, dokud mu nebudeme z dohledu."

Lehce jsem přikývla. „Toho druhého nikde nevidíš?"

Dorren zavrtěl hlavou.

„A co zprávy? Našel jsi něco o mé rodině?"

„Žádnou oficiální, ale slyšel jsem nějaké démony povídat si o tom, že dnes ráno mířila skupina Kradwizových vojáků někde do Sarzunu, nedalekého městečka. Prý někoho hledají - ale to s tvou rodinou asi nesouvisí, ne?"

Nemohla jsem si být jistá. „Casse přece měli vzít rovnou do paláce, tak jako mě."

Dorren odvrátil pohled, ale přikývl.

„Takže jestli o něm nejsou jiné zprávy, tak bude nejspíš tam."

Dorren byl chvíli tiše. „Rain..."

„Co?"

„Viděl jsem už několik plakátů, které popisují tebe. Myslím, že ho po okolí rozeslali ti mí, ehm, společníci."

Mlčela jsem. Mohl mi o tom říct dříve, ale udělal to až teď. Možná mi nechtěl přidávat starosti? Nebo to udělal naschvál. Možná si ty informace chtěl nechat pro sebe, aby nade mnou měl kontrolu. „Aha," byla má suchá odpověď.

„Nechtěl jsem, aby sis zbytečně dělala starosti..."

„No jistě."

„To mělo být ironicky?"

Tarkei, kterou jsem stále táhla před sebou, se uchechtla. To ona mi zasadila do hlavy myšlenku, že nemám Dorrenovi věřit. Ne, jen mi to připomněla.

To už však mezi nás vlétla Kargith. „Nehádejte se." Říkala to naštvaně, ale možná to byla i prosba.

Pousmála jsem se. „Vždyť my se nehádáme."