Temná Dědička

28 - Přítmí

• Valren •

Město už se zahalilo do tmy, ale já stále pokračoval k místu, kde kdysi bývaly trhy. Potom jsem z dálky spatřil stánky. Byly už sice prázdné a stálo tu jen pár démonů, kteří si ještě uklízeli zboží a připravovali se k odletu, ale věděl jsem, že je to to místo.

Došel jsem doprostřed náměstí a zastavil jsem se. Otáčel jsem se dokola. Představoval jsem si vůně, kterých to tu bylo tehdy plné, všechny ty zvuky a hemžení démonů, co se po trzích pohybovali. A náš stánek byl...

Ohlédl jsem se za sebe. Stačilo ujít jen pár metrů a byl jsem na tom místě. Tady stával náš stánek, který Fabrytis vždycky časně ráno rozdělal, pokud jsme měli co prodávat. Jiné dny jsme trávili v dílně, ale bylo to právě na tomhle místě, co jsem potkal ji.

Seděl jsem tehdy ve stánku a znuděně jsem se rozhlížel kolem. Mistr Fabrytis zrovna zabavoval skupinu zákazníků, protože on to s nimi uměl.

Hleděl jsem do davu. Najednou jsem zahlédl dívku zahalenou v kápi s rohy menšími než já, která se drala srz. Tehdy mě napadlo, že je to zlodějka. Vyvlekl jsem se Fabrytisovu dohledu a utíkal jsem za ní. Zpozorovala mě. Přidala do běhu a já letěl za ní. Kličkovali jsme uličkami, ale...

Abych si vzpomenul více, rozletěl jsem se přesně tím směrem jako tehdy. Má křídla sice ještě nebyla tak silná, ale potřeboval jsem je opět vytrénovat. Snažil jsem se letět tou stejnou cestou jako kdysi a vzpomínky se opět rychle vracely.

...

Před lety:

Vběhla do slepé uličky a já se snesl k ní. Když si to uvědomila, naštvaně se na mě otočila, ale to už jsem ji zatlačil do rohu.

„Co jsi ukradla?“ vyštěkl jsem hned po ní.

„Cože?“ v tu chvíli zněla zmateně, ale přesto nebojácně. Její silný hlas mě překvapil, stejně jako bílé oči lemované ohnivým proužkem, které mě probodávaly. „Nic jsem neukradla.“

„Tak proč jsi utíkala?“

Rozesmála se. „Myslela jsem, že jsi jeden ze špehů, co si najali mí rodiče. Ale očividně jsi jenom nějaký hloupý kluk z trhu.“ Odstrčila mě a vydala se pryč.

„H-hej...“ Natáhl jsem k ní ruku a rozběhl jsem za ní. Její chování jsem nechápal stejně jako celou tuhle situaci. „Kdo jsi?“

Dívka se na mě otočila s liščím úsměvem. „Kdybych ti to pověděla, stejně bys nevěřil.“ Odběhla za roh a já se okamžitě rozlétl za ní, ale do cesty mi vlezli démoni v ulici. Když jsem se dostal přes ně, po té dívce nebylo ani stopy.

...

Později jsem se vrátil za mistrem, ale nemohl jsem na ni přestat myslet. Kdo byla? Ani jsem neviděl její křídla. Spatřím ji ještě někdy?

Druhý den jsem čekal na tom samém místě, ale nespatřil jsem ji. Ani další den. Ani ten další. Pomalu jsem to vzdal, i když z mysli jsem ji stále nedokázal vytěsnit.

Konečně byla neděle - jediný den, kdy mi mistr dával volno. Vyšel jsem si do města, protože jsem rád zkoumal nová zákoutí. Gurander byl obrovský a vždycky se měnící. Nebylo možné, abych za život stihl prozkoumat všechna zákoutí a to jsem na tomhle městě miloval.

Dneska jsem však zamířil do knihkupectví. Neměl jsem zrovna moc peněz, abych si něco mohl koupit, ale bavilo mě prohlížet si knížky.

Procházel jsem se mezi vysokými policemi, kam chodilo méně démonů. Ocitl jsem se až v zadní části knihkupectví. Zahlédl jsem rychlý pohyb, který zahnul za roh. Zvědavost mi odmítala stát, a tak jsem se vydal tím samým směrem. Když jsem nahlédl za konec řady polic, setkal jsem se s naštvaným pohledem a očima, které už jsem dobře znal.