Temná Dědička

8 - Ve vzduchu

~ Rain ~

„Ne, ne, ne, ne, ne... tohle není možný...“ Otáčela jsem se dozadu a jedno z mých křídel vrazilo bělovlasému démonovi do tváře.

„Rainwyn.“

„Aaaa!“ Snažila jsem se utéct před něčím, co teď bylo mou součástí.

„Rain!“ Pevně mě chytil za obě předloktí. „Uklidni se. Jsou to jenom křídla.“

„Křídla?“ Zasmála jsem se. „Já mám křídla? Tak to ne...“ Znova jsem se otočila. A praštila jsem ho peřím do obličeje.

Zamračil se. „Asi bych ti měl vysvětlit, že když se budeš tahle rychle otáčet, pobiješ všechny okolo sebe.“

„Ale okolo mě nikdo není? Jen ty... Ou. Ooou, aha...“

Bělovlásek zavrtěl hlavou. „Teda, kdybych věděl, že ti proměna na démona ubere polovinu mozku, tak bych to nikdy nenavrhoval.“

Zastavila jsem se. Nedokázala jsem setřást úsměv. „Ale ty to nechápeš... Celý život jsem žila jako člověk. O takových křídlech jsem mohla jenom snít. Přitom jsem je celou dobu měla!“ Znovu jsem se zatočila, ale tentokrát opatrně. Zvykala jsem si na ten neobvyklý pocit. „Tolik jsem se té změny bála, ale... měl jsi pravdu.“ Podívala jsem se mu přímo do očí. „Tohle jsem doopravdy já.“

Povzdechl si. „Tak to jsem rád, že ses našla.“

Zasmála jsem se. Říkal to jakoby naštvaně, ale viděla jsem, že má radost za mě. Ať to bylo divné jakkoliv, tenhle muž, co mě chce předat svému lordovi a jsem pro něj vlastně jen hloupá mise, za kterou má dostat odměnu... tenhle muž sdílel mou radost.

„Ale nemysli si, že naučit se létat bude brnkačka.“

Zarazila jsem se. „Já můžu létat?“

On si přejel rukou po obličeji. „Hlupáčku.“ Vydal se pro naše věci. „Máš křídla. Ovšem, že můžeš létat. Ale já to trénoval celý život – ta křídla se vyvíjela zároveň se mnou. Ale ty... budeš to mít mnohem složitější.“

„Ale zvládnu to,“ ujistila jsem ho. Chtěla jsem složit křídla na zádech, ale místo toho mě jedno z nich praštilo do obličeje. „Au.“

Bělovlasý démon se pobaveně uchechtl. Vzápětí rychle nasadil vážný výraz a podal mi můj luk i šípy. „Neztrať ho. Určitě ho ještě budeme potřebovat.“

Přikývla jsem a pověsila jsem si ho na rameno, šípy jsem vzala do ruky.

Bělovlásek už se mezitím chystal, že si zpátky nasadí svou masku.

„Je to vážně nutné?“

Zarazil se uprostřed pohybu a krátce na mě pohlédl. Potom si otráveně povzdechl a pověsil si ji za pásek. „Ne, není to nutné. Ale jakmile se dostaneme mezi další démony, opět si ji nasazuji a ty k tomu nebudeš mít žádné připomínky.“

Rychle jsem přikývla.

„Dobře.“

Pokračovali jsme v cestě. V břiše mi kručelo, protože moje poslední jídlo byl včerejší divoký králík, ale nestěžovala jsem si kvůli své dobré náladě. Křídla na zádech mi při chůzi přidávala zvláštní váhu navíc, ale připadalo mi, že to dává větší smysl, než mít holá záda. Bylo to přirozenější. Při cestě jsem se snažila naučit alespoň to, jak křídla roztáhnout a složit, ale protože jsem najednou ovládala dvě úplně nové části svého těla, nešlo to zrovna lehce. Můj mozek se první musel přizpůsobit, což mělo ještě chvíli zabrat.