Temná Dědička

1 - Nevědomí

~ Rain ~

Jmenuji se Milenee Rainwyn Brytisová. I když své první jméno nesnáším, takže mi všichni říkají prostě Rainwyn nebo jenom Rain.

Bydlím v malém tichém městečku, kde věčně prší a pěkné počasí tu zrovna není na denním seznamu. Možná bych to tu i měla ráda, kdyby tu nebylo tolik lidí, co mě nenávidí. A kdybych každý den do školy nemusela chodit cestou kolem místa, kde moji mámu napadla skupina zdrogovaných lidí a pobodali ji k smrti. A kdyby to tu nebylo tak nudné... Ne, zapomeňte na to. Není možné, abych to tu měla ráda. Ale diskutovat s tátou a mým o dva roky starším bratrem, Cassianem (říkáme mu Cass), abychom se odstěhovali, nemá žádný smysl.

Tohle malé městečko byl můj nenáviděný domov. Strávila jsem tu necelých šestnáct let života, který byl propletený nudou a trablemi ve škole. Ale to se mělo brzy změnit.

...

Probudily mě hlasy dvou křičících mužů.

„Všechno nejlepší!" křičeli táta s Cassem a než jsem se vůbec stihla vzpamatovat po dlouhém spánku, brácha mi hodil pěnový dort do obličeje. „A pěkné ráno!" dodal se smíchem.

Setřela jsem si dort z očí. A probodla Casse pohledem. „Haha, jak vtipné. Aspoň sis teď zajistil, že další várku oblečení, spolu s mým povlečením, budeš prát ty."

Cass se na mě škaredě zadíval.

Radši mezi nás vstoupil táta. „Ale dost, vy dva." Věnoval mi omluvný pohled. „Já se ho snažil přemluvit, ať to nedělá, ale znáš Casse..."

To už se můj brácha opět křenil od ucha k uchu. Těžko uvěřit, že je tomu idiotovi osmnáct. A mně je... Mně je vlastně šestnáct. Právě dnes.

Kousek dortu, co jsem měla na rukou, jsem si strčila do pusy. Nechutnal až tak špatně.

„Ten hlavní dort je dole v kuchyni," ujistil mě táta. „Běž si dát sprchu, Rain, my to mezitím s Cassem připravíme." Ještě se na mě tajemně pousmál. „Mám pro tebe malé překvapení."

Chtěla jsem poznamenat něco o tom, že na to překvapení s dortem v obličeji vážně nic nemá, ale místo toho jsem jen přikývla a ještě jednou probodla pohledem Casse, než ten idiot vyběhl ze dveří. I táta se vydal dolů a já konečně měla chvíli času pro sebe.

Podívala jsem se, kolik je hodin. Dneska je pondělí, tudíž musím do školy, ale jak jsem viděla, vzbudili mě dříve, abychom na všechno měli dost času.

Vyhrabala jsem se ze své... ehm... podortované postele a protáhla jsem se, tak jako obvykle. Pak jsem sebrala předem vybrané oblečení a vydala jsem se do koupelny.

Když jsem ze sebe smývala nepořádek, konečně jsem v zrcadle začala vidět svou normální tvář. Dlouhé vlnité hnědé vlasy se mi teď ve splihlých pramíncích táhly až po pas. Mé hnědé oči, které jsem měla po mámě, vypadaly stejně obyčejně a upřímně jako vždycky. Nebyla jsem zrovna vysoká, ale to mi nikdy nevadilo, pokud si ze mě můj starší bratr nedělal srandu.

Osušila jsem se, byl čas na můj narozeninový outfit. Bylo mi jasné, že bude lidem ve škole ukradené, že mám narozeniny, ale chtěla jsem si ten den udělat speciální alespoň pro sebe. Hodila jsem na sebe hebkou bílou košili s ozdobnými rukávy. Přes ni můj oblíbený vestový svetřík, který byl výrazný svými růžovými a hnědými kosočtverci propletenými bílou linkou. K tomu jsem vytáhla jednu ze svých sukní pod kolena, která při rychlých krocích vlála za mnou. K tomu jsem si vzala bílé legíny a černé boty s zapínáním na přezku. Byl to jeden z mých outfitů, ve kterém jsem si připadala jako domácí víla - takový ten typ víly, co nenápadně zdobí dům, když majitelé nejsou doma, zalévá květiny, stará se o jejich zvířata a celkově přináší štěstí. Kéž bych mohla být víla...