Temná Dědička

46 - Cena oběti

~ Rain ~

Ruka lorda mě křečovitě svírala, zatímco se mě snažil odvléct k rozbitému oknu.

Proč se tohle musí dít?

Za našimi zády byli vojáci, co odtahovali mého tátu a obklopovali mě, abych nepoužila své schopnosti.

To jsem vážně tak slabá?

Cass zmizel kdo ví kde. Ani o Kargith a Dorrenovi jsem neměla ponětí.

Dorren...

Nevěděla jsem, jestli mám nenávidět jeho nebo sebe. Možná oba.

Ale přece to nevzdám!

Roztáhla jsem křídla a pevným máchnutím jsem se lordovi vzepřela. Otočil se a upřel na mě naštvaný pohled.

„Stále se mi snažíš vzpouzet, Milenee Rainwyn?“

„Neříkej mi Milenee!“ rozkřikla jsem se po něm. Protože takhle mi mohla říkat jen máma.

Sevřel mě pevněji a já rukou škubla. Z čerstvých škrábanců se mi okamžitě rozběhla krev, která zabarvila bílé rukávy svatebních šatů. Teď už nemohl tak silně bránit mým schopnostem. A tak jsem je na něj použila. Tentokrát jsem ho však prudce přitáhla k sobě přímo na mou nataženou pěst. Lord nestihl uhnout a já mu vrazila do té části obličeje, kterou neměl skrytou maskou. Ozvala se mi silná bolest v kloubech, ale ta rána mě naplňovala dobrým pocitem - i když to byl pouze zlomek toho, co si Kradwiz doopravdy zasloužil.

Kvůli nepřipravenosti na takovou ránu ztratil vědomí. Padal dolů a jeho poddaní se ho vydali chytit. Já se mezitím musela porvat s vojáky. Opět se ke mně blížila ta dívka s blesky a já se na chvíli zarazila, protože jsem nevěděla, jak proti tomuhle bojovat.

Dívku však zezadu srazil někdo jiný. Potom i další vojáky, kteří se rychle otáčeli, aby zjistili tvář svého nepřítele. Mě však stačilo zahlédnout jeho stříbrné křídlo. Byl to Dorren. A vracel se pro mě, znova a zas, i když měl šrámy po celém těle. Na rtech měl svůj obvyklý úšklebek, i když mu po bradě stékal pramínek krve. Své nepřátele odrážel kovovým křídlem, což je muselo obzvlášť bolet. Zamířil i k těm, co obklopovali mého tátu. A potom zamířil ke mně.

Chtěla jsem být naštvaná. Chtěla jsem Dorrena nenávidět, protože mi zmátl hlavu, ukradl mi můj první polibek a potom utekl, protože zahlédl mé dávné vzpomínky. Nechal mě samotnou uprostřed města, i když mi ještě toho dne vtloukal do hlavy myšlenku na společný život.

Ale... nemohla jsem ho nenávidět.

Vrátil se pro mě. A vracel se pro mě stále dokola, i když kvůli tomu musel bojovat. Nevzdával se.

Vždyť já ani za tolik nestojím...

Rychle jsem se vzpamatovala a vydala se mu na pomoc. Beze slov a téměř bez dechu, který nám docházel, jsme jednoho po druhém posílali vojáky k zemi. Vlastně i několik společně. Má síla konečně fungovala podle mých představ, když jsem správně usměrnila myšlenky. A já pochopila, že se jí nemusím bát. Vycházela totiž že mě, odrážela pouze mé pocity a nebylo to nic, co bych v době měla zavírat.

Švihla jsem křídly a ucítila jsem vítr z Dorrenových křídel, když jsme prolétli těsně kolem sebe, abychom zlikvidovali své protivníky. Ve vzduchu jsem se otočila a on též; naše pohledy se střetly a on mi věnoval malý úsměv. Viděl, že jsem při sobě. Bojovali jsme po boku jeden druhého, až nám docházely síly.

Posledního vojáka jsme dorazili společnými silami.

Unaveně jsem oddechovala, zatímco jsem ještě zvládala máchat křídly, abych se udržela ve vzduchu. Kousek ode mě se vznášel Dorren, který se unaveně usmíval.