Temná Dědička

17 - Zastávka

× Dorren ×

„Tohle město je sice veliké, ale výhodou je, že už se blížíme k hlavnímu městu Východní říše, tedy k Frevare,“ říkal jsem Rainwyn. „Odtamtud už to k hranicím Západní říše nebude tak daleko.“ Měl jsem pocit, že mě neposlouchá, proto jsem se k ní otočil čelem. Stála v uličce mezi dřevěnými policemi a dívala se do knížky a já... na chvíli jsem se zastavil, ani nevím proč. Její hnědé vlasy jí volně splývaly po rameni a když se na mě otočila, odhrnula si pramínek za ucho.

„Promiň, nevnímala jsem. Co jsi říkal?“

Pomalu jsem se vrátil do reality. „Ehm... to je jedno, já už sám nevím.“

„Aha.“ Rain sklopila hlavu zpátky ke knížce. Líbilo se mi, jak jemně otáčí stánky, aby je neroztrhla. Chtěl jsem si za to vrazit.

Měl jsem však i jiné problémy.

Otočil jsem se na druhou stranu. „Kargith! Já si s tebou nebudu hrát na schovku.“ Krysa malá... zase někam zmizela. „Tak Kargith!“

Přistoupila ke mě prodavačka. „Mladý pane, hledáte něco?“

„Ano. Je to takhle malé, ale takhle otravné, na hlavě to má černé hnízdo a ve tváři otravný výraz. Neviděla jste to někde, prosím?“

Prodavačka se pobaveně usmála. „Ó ano, s tou dívenkou jsem se před chvílí bavila. Je v sekci s legendami.“

„Děkuji moc,“ usmál jsem se nazpátek. Po cestě jsem se však zamračil. Proč by dítě lezlo do té nejméně záživné části knih? Ale prodavačka měla pravdu, přesně tady ta malá rebelka byla. Založil jsem si ruce ne hrudníku. „Tak tady jsi.“

Kargith seděla na zemi s otevřenou knížkou a zvedla ke mně veselý pohled s úsměvem.

„Co to čteš?“

„Tu největší knížku!“

„No dobře, ale o čem je?“

„To nevím,“ přiznala Kargith, „ale je obrovská!“

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. „Že jsme sem vůbec chodili. Myslím, že to vrátíme na místo a půjdeme dále, co ty na to?“

Kargith svěsila koutky úst. „A nemůžem si tu knížku vzít s sebou?“

Vzal jsem jí Encyklopedii magických věd a jevů souvisejících s nimi z rukou a vrátil ji do poličky. „První dům na voze a teď obrovskou knihu. Nechtěla bys rovnou i zámek?“

„Joo!“

Ušklíbl jsem se. „Tak na ten si budeš muset vydělat ale sakra hodně peněz.“

„Já se budu snažit, slibuju!“

Aha, už jsem ji dostal na svou stranu. „Takže půjdeme?“

Přikývla a vydala se za mnou k východu. Po cestě jsme museli vyzvednout ještě posledního kandidáta na práci.

„Tak pojď, Rain.“

„Minutku...“

Povzdechl jsem si. „Vždyť se sem můžeme potom vrátit.“

Rain zaklapla knížku a vrátila ji na místo. „Omlouvám se, už jdu. Ale pro tohle se vrátím,“ řekla přísně.

...

Obešli jsme více míst, kde by mohli potřebovat nějakou pracovní sílu navíc. Podniky však by stejně přeplněné jako tohle město, a tak se nám podařilo najít až později jedno místo v restauraci, kde se rozhodla zůstat Rain s Kargith a já jsem pokračoval dále, dokud nenajdu něco dalšího. Náš sraz měl být večer na náměstí, na kterém jsme poprvé stáli nohama na půdě tohoto města, Olvadenu.