Our Big Secret

17. Tajemství Hobiho a Kooka🤔

Je snad kouzelník? Zhasla jsem světlo v koupelně a zavřela jsem dveře. V mém pokoji bylo pootevřeno, tak jsem tam vešla. Vím, že si dveře do pokoje zavírám. Buď to byli moji sourozenci, nebo mě straší Jungkook. Vešla jsem do pokoje a rozsvítila jsem, abych se moc nelekla. Záclona se pohla, jako kdyby tam zase byl ten duch. Odkryla jsem ho, ale opět tam nikdo nebyl. Tady snad straší? Šla jsem tedy dolů, už toho nechám. Sedla jsem si na gauč a Wheein spustila její obvyklé otázky.
,,Prý ses šla převléct. A šla ses převléct do stejného oblečení?" Začla se smát.
,,Zjistila jsem, že mi je v tomhle nejpohodlněji." Řekla jsem, nic jiného jsem nemohla říct, protože mi v tu chvíli vše z hlavy vypadlo.

Jungkook přišel.
,,Kde jsi byyl?" Zeptal se Jin.
,,V koupelně. Myl jsem si obličej a přemýšlel jsem co budu dělat zítra." Řekl.
,,Ale-" přikryl mi pusu.
,,Ale vždyť si v koupelně nebyl" zašeptala jsem ale všichni mě slyšeli.
,,Tak máš asi halucinace. Stál jsem tam pořád u umyvadla" Jungkook se tvářil, jako kdyby nic nevěděl, ale já mám pocit, že za to může to jeho tajemství. Že záhadně zmizel. Pořád si to nedokážu vysvětlit, ale na to časem přijdu. Budu se s Kookem bavit více, a on mi to řekne. A jestli ne on, tak můj bratr Hobi.
,,Ale já jsem tě neviděla " zašeptala jsem Kookovi do ucha, když se ostatní pustili do jiné konverzace.
,,Aha...tak-" poté už nic neřekl. Něco skrývá. Ale nechám to plavat dokud to nezačne být vážnější.

Jungkook už se zvedal z gauče, potřeboval už jít.
,,Už půjdu, musím jít pomoct vařit oběd" řekl a usmál se na Jina a Jennie. Oni se na něj také usmáli a poté se zvedali z gauče. Šli s Kookem ke dveřím, Hobi a Wheein se postavili z pohovky a stáli tam, jako já.
,,Jenny" zvolal na mě Jungkook. Přiběhla jsem k němu, aby mi mohl říct co chce.
,,Když budeš mít čas, přijď zase k nám"
,,Jasně" Jennie se na mě usmála.
,,Tak ahoj" řekl Jungkook a poté táta zavřel dveře.
,,Mezi vámi to vypadá nadějně" řekla Jennie. Já jsem se jen otočila a nakráčela jsem do svého pokoje, třískla jsem dveřmi.
,,Nebouchej těma dvěřma!!" Ozvalo se zdola. Byl to Jin. Sedla jsem si ke stolu a vytahovala si deník. Psala jsem si tam zápis z dneška. Hodně jsem se do toho vžila, byla jsem docela naštvaná. Zničehonic mi přišla zpráva.

Tak co ty a Kook?😏

Podívala jsem se na jméno, byla to Denča. Zařvala jsem, ale potichu. Wheein i Hobi to mohli slyšet. V tom okamžiku někdo zaklepal.
,,Proč mi pořád někdo klepe na dveře?!" Zařvala jsem tak, že mě určitě slyšela Jennie i Jin.
,, Dobře, promiň" řekl za dveřmi Hobi a asi odcházel. Zněl smutně. Rozeběhla jsem se ke dveřím a otevřela je dokořán.
,,Hobi, pojď dál" řekl jsem Hobimu a on se otočil a nakráčel ke mě do pokoje. Zavřel za sebou dveře a sedl si na postel, zatímco jsem si zchovávala svůj deník.
,,Tak co jsi chtěl?" Zeptala jsem se Hobiho.
,,Co Jungkook?"
,,Ach jo, je to tu zas" obrátila jsem očima. Zase začíná. A nyní následuje to ostatní. Bylo už něco? Dali jste si pusu? Řekl, že tě-
,,Nee. Právě naopak. Jen se chci zeptat zase, jestli něco neřekl. Nebo..jestli se nechoval divně" řekl Hobi.
,,Nee. Jen jak tady byl, šel do koupelny nevím proč. Najednou mu vystouply žíly. Bylo to sexy ale zároveň divné že zrovna teď. Něco měl s obličejem. Šel do koupelny a tak jsem šla za ním, byla jsem zvědavá, však mě znáš. A jakmile jsem tam přišla, on tam nebyl. Nebo vlastně byl, asi, ale pak jako kdyby se vypařil. Cítila jsem kolem sebe vítr, a to samé u mě v pokoji. Vím že si vždy zavírám ať jdu kamkoliv, ale viděla jsem, jak se dveře pootevřely. Otevřené okno jsem neměla. Jungkook byl asi za závěsem ale když jsem ho odkryla, zase jsem cítila ten vítr, nebyl tam." Vysvětlila jsem mu, a on se tvářil normálně. Kdybych to řekla třeba Denči, řekla by mi že jsem trhlá nebo tak něco. Ale Hobi- jako kdyby to znal, jako kdyby to věděl.
,, Proč tě to nepřekvapuje?" Zeptala jsem se ho.
,,Ale jasně že ano" řekl Hobi nervózně.
,,Hobi, jsi můj bratr, jestli něco skrýváš, řekni mi to. Chci s Kookem chodit, tak co když dostanu tu šanci? Musíš mi to říct abych se mohla připravit, abych nebyla překvapená a neomdlela jsem. Ať je to cokoliv, řekni mi to. Věř mi, nevykecám co nikomu! Slibuju" usmála jsem se na Hobiho mile.
,,Ne, zatím nic ti nechcu říct. Tak čau" řekl a hned odešel. Chtěla jsem ho zadržet, ale běžel. Pořád mi něco skrývá..