Nepodléhej mi

7.

Ležel jsem v posteli a přemýšlel. Slova té staré ženy se nedala jen tak vytěsnit z mysli. Za tu dobu tady neřekla nikdy nic, co by nemělo důvod. Věděla, že se budu zajímat ještě víc. Mlčení a skloněná hlava dívky, která se nebála ohně bylo to nejzajímavější za posledních několik týdnů zde. Otec jí tímhle trestal, ale pro jakou dívku by mělo být trest být milenka bosse. Usuzoval jsem, že musí mít odpor k mafii nebo aspoň k mému otci. Nicméně, ani to nedávalo smyls. Pokud by byla někdo, otec by jí držel pod zámkem a kdokoliv jiný pro něho byla jen špína. Nemazal by si ruce s nějakou děvkou, která by s ním pohrdala. Pro takové měl vždycky kulku.

"Dokud ti nedá šanci, nemá pro tebe její jméno sebemenší význam, Adriene."

Význam . . . mně může být ukradené její jméno. Další, co mi prošla postelí. Jako ženská je dokonalá, ale absolutně z jiných poměrů. Nerespektuje mě a za celou dobu mi řekla jen dvě věty. Chyba, tři. Nevěřím totiž tomu, že by Marianně to řekla jen tak. Chtěla, abych to slyšel.

"Potřebuju panáka." odfrkl jsem si a vstal.

Super tři hodiny ráno, zase jsem nespal půlku noci. Šouravým krokem, citlivý na světlo jsem se vydal do kuchyně. Buď se teď ožeru nebo vyžeru půlku lednice. Jiná možnost není. Tak či tak, ráno cvičit budu, musím. Moje figura tady pomalu vychází z kondice. Nikdo tady neuměl šermovat a boxovalo se jen mezi drženými.

"Kurva, proč se tu svítí." přivřel jsem oči.

Opřená o kuchyňskou linku stála černovláska a dost nemotorně škrábala brambory. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mám halucinace, ale byla to opravdu ona. Výjimečně měla rozpuštěné vlasy. Přes bílé tílko se jí rýsovaly prsa. Polkl jsem nad tím božským pohledem. Stačilo tak málo a mohl bych si jí vzít na lince. Očividně o mně nevěděla, byla až moc zabraná do toho se udržet na nohách. Když si mé oči zvykly na ostré světlo zaostřil jsem. Měla ruce od krve. Neškrábala brambory, ale i své ruce.

"Proboha přestaň." rychle jsem k ní přišel a vyrval jí nůž z ruky.

Na sekundu ustrnula v pohybu a pak po mně hodila bramboru. Díky reflexu jsem jí chytil, ale ona jako kdyby toho využila, kopla mě do kolena, odrazila se a nějak se přetočila okolo mého těla. Než jsem stačil mrknout, přišpendlila mě ke kuchyňské lince a v ruce držela nůž co jsem jí vzal. Její oči byly skoro černé, zorničky úplně vytěsnily modrou barvu. Cítil jsem, jak jí z rukou kape krev na mou hruď i pevný stisk na mé ruce. Byla úplně mimo. Stačilo trochu přitlačit a podřízla by mi hrdlo. Teď a tady.

Dívala se mi do očí a já ty své zavřel. Stisk její ruky povolil, ozval se jen ostrý zvuk nože, který pustila na podlahu. Ustoupila a já se vyděšeně sesunul na podlahu k noži. Natáhl jsem k ní ruku, ale to už byla v rohu kuchyně a krčila se. Nevím, kdo z nás byl ve větším šoku. Nůž jsem kopl na druhou stranu a pomalu k ní dolezl po čtyřech. Klepala se. Něžně jsem jí zvedl hlavu, chtěl jsem vidět ty oči, které mě málem zabily. Teď však byly čistě modré jako tehdy v pracovně. Jako když opilý uděláš takovou kravinu, že z šoku okamžitě vystřízlivíš.

"Ošetřím ti ty ruce, ano?" pootočil jsem jí hlavou, aby se na mě podívala.
"Opatrně." dodal jsem, když zakroutila na znamení nesouhlasu.

Zvedl jsem její bezvládné tělo do vzduchu a vydal se do své koupelny. Seděla na skříňce mezitím co jsem se přehraboval v lékárničce a hledal obvazy. Stál měla nepřítomný výraz. Droga na ní ještě musela působit. Nešlo mi do hlavy, jak to v té kuchyni udělala, nicméně jsem to přisoudil k šoku, že jí chce někdo ublížit. Adrenalin dokáže zázraky.

"Nerad, ale bez kysličníku to nepůjde." držel jsem její pravou ruku.
"Mlčíš, jak jinak." ušklíbl jsem se a pustil se do toho.

Dal jsem si na tom obzvlášť záležet. Některé řezné rány měla docela hluboko a dostat do toho infekci by nebylo zrovna dobrý. Nikdy jsem se o nikoho takhle nestaral jako právě teď o ní. Většinou jsem lidem ruce nechával řezat.

"Hotovo." usmál jsem se na ní.

Celou dobu se dívala na mé ruce a ani jednou nesykla bolestí. Opravdu je nějaká tvrdá. Třeba miluje bolest, když skáče z oken a řeže se do rukou. Zakrvácené tampóny jsem hodil do umyvadla stejně tak i zbytky náplasti, kterou jsem používal.

"Lehneš si a prospíš se." chtěl jsem jí vzít do náruče, když moji ruku odrazila.
"Tak si jen lehneš." zkusil jsem to znovu, marně.
"Zůstanu s tebou?" řekl jsem a hodila po mě pohled, který by mohl zabíjet.
"Tak co chceš." rozhodil jsem zoufale rukama.

Nechal jsem jí, aby slezla ze skříňky a šla ke dveřím. Bez slov jsem jí nerozuměl a ona je pro moji maličkost neměla. Trápilo mě to, přímo mě to užíralo zevnitř. Nebyl jsem zvyklý neznat odpovědi na své otázky. Připadal jsem si vedle ní tak bezradný. Opřel jsem se o umyvadlo a v zrcadle viděl, jak se otočila.

"To, co mi nikdy nedáš." zašeptala.
"Svobodu?" mluvil jsem k jejímu odrazu v zrcadle.
"Netoužím po svobodě." podívala se na mě.

Nechápavě jsem se na ní otočil a než jsem stačil vyslovit otázku, otočila oči v sloup a zhroutila se na dlažbu. Její hlavu jsem chytil jen tak tak. Položil jsem jí na měkkou matraci a přikryl přikrývkou. V tomhle stavu nebylo moudré nechávat černovlásku samotnou. Pokoj dívky sice nebyl tak velký jako můj, ale kdyby zvracela, nebude to u mě. Seděl jsem na druhé straně postele a pozoroval, jak v klidu oddechuje.

"Si nádherná." zašeptal jsem a vtiskl jí polibek na tvář.

S prvním paprskem slunce jsem opustil její pokoj a v naprosté tichosti se přesunul do posilovny cvičit. Zvykl jsem si na fakt, že nemůžu vytěsnit její oči z mysli, ale dnes v noci k tomu přibyly i slova. Kromě svobody mohla mít všechno. Záleželo jen na ní. Kdyby si mě pustila k tělu, splnil bych jí všechno. 

Krásnou sobotu všem. 😘