Nepodléhej mi

49.

Odešel z kuchyně za jemného pobrukování melodie. Ti dva byly úplně vynervovaní. Nikdo nepočítal, že by se tu dnes znovu ukázal. Proč taky, vynadáno jsem dostal přece včera. V tu samou chvíli se tu objevil i muž, který se mě snažil před otcem varovat a já ho odbyl.

"Marinette, půjdeš k sobě do pokoje. Tohle se musí vyřešit." zašeptal jsem a pustil její ruku.
"Marinette?" zarazil jsem se, když neposlechla.

Stála, skoro nedýchala a hypnoticky koukala na tu sponu. Mistr Fu k ní přišel, zamával jí rukou před obličejem, nic. Apatie se vrátila, pomyslel jsem si.

"To ne." zašeptali jsem všichni tři současně a jen Marinette mlčela.

Od chvíle co znovu přijel otec skoro nejedla. Nezlepšilo se to ani po jeho odjezdu na pár hodin pryč. Ocitl jsem se opět na úplném začátku mé cesty do jejího srdce. Nesmála se, pohled měla prázdný a její dotyk byl chladný. Co ovšem bylo horší, měl jsem za zadkem otce a ten nebyl hloupý. Víc než kdy dřív jsem si musel dávat pozor na svůj pohled, řeč úst i těla. Nebralo to konce, ovšem to nejhorší teprve mělo přijít.

"Drogu." vyslovil chladně týden po svém zjevení.
"Jistě." byl dívky den na dávku.

Nechal jsem hned poslat do výroby pro injekci a po dlouhé době si u Marianne objednal i dvojitého panáka. Už to svinstvo neměla několik měsíců a teď ho začne opět brát jednou týdně? S myšlenkou, že jí píchnu dávku ona odpadne a otec odjede jsem se poprvé za celý život překonal. Jehla do ní zajela jako po másle a čirá tekutina v ní rychle zmizela.

"Tak a teď si počkáme až to začne působit." napil se otec whisky.
"Živá televize." rýpl jsem si.

Když to s ní ani po dvaceti minutách nic neudělalo, začal jsem mít obavy, že v té injekci droga nebyla. Otec však byl v klidu a stále jí pozoroval jak před námi stojí. Pak už to šlo ráz na ráz, začala mít problém se stabilitou, zornice totálně vytlačily modrou barvu a došlo i na zvracení.

"Odvést do cely a připoutat." rozkázal otec mému muži.

Jen jsem kývl na souhlas a doufal, že to pochopil tak jak jsem myslel. Když u ní někdo bude, mám jistotu jejího bezpečí. Otec se pak na mě otočil a navázal se mnou na normální konverzaci. Tahle noc byla hodně mladá s koncem v nedohlednu. Otec stále řešil obchod a já si jen doléval skleničku. Myslel jsem na ní. Na to jak tam leží na špinavé dece, v zimně, zvrací a je jí špatně.

"Dobré ráno ve spolek." řekl vesele otec po příchodu do kuchyně a za ním se potácela Marinette.

Během snídaně nás obsluhovala výhradně Marinette. Ještě stále v ní muselo být to svinstvo. Byla dost neohrabaná a o zbytku nemluvě. Páchla, vlasy měla zacuchané, oblečení roztržené. Až otec vypadne, budeme jí muset vykoupat.

"A děkuji." řekl muži, který vešel bez dovolení do kuchyně a přinesl otci injekci.
"Adriene." podal mi jí a kývl k Marinette.
"Má ještě v sobě . . . " tohle ne.
"Neboj, plýtvání to rozhodně není."

Všechno se ve mně vzpříčilo, nechtěl jsem, ale musel. Tentokrát účinek nastoupil rychleji. Včera jsem si neuvědomoval, jaký mučivý kolotoč můj otec vymyslel.

"Nech nás." řekl otec po pár dnech, kdy jsem jí už rozpíchal totálně žílu na ruce.

Já, Marinette i on jsme byly v mě pracovně a na stole ležela další injekce. Připadalo mi, že to nebere konce. Stále a stále dokola jsem prožíval noční můru, že které se nedalo probudit.

"Otče?"
"Něco jsem řekl."
"Zabiješ jí."

Prošel jsem okolo Marinette. Váhu, kterou nabrala, už neměla. Řekl bych, že už neměla ani váhu, kterou měla, když byla extrémně hubená. Stala tu jako kostra potažená kůží, navlečená do obřího oblečení.

"Přísahám . . . jestli jí ublíží, zabiju ho." zašeptal jsem, když jsem zavřel za sebou dveře mé pracovny.

Hodinu střídala další hodina. Seděl jsem na posteli v jejím pokoji a hrál si s jednou z gumiček. Proč. Proč mi zase život musel sebrat to nejcennější. Když už se konečně nějak dala dohromady. Nebylo pochyb, že mi odpustila. Znásilnění, Lilu, tu nehodu v šatně. Na tomhle světě neexistovala dívka, která by jí dokázala vytěsnit z mého srdce. Vlastně ani taková nikdy nebyla, jen já si to uvědomil moc pozdě. Místo nic nedělání jsem jí měl zajistit bezpečí a ukrytí mimo statek. Moc dlouho jsem otálel.

"A dost." naštval jsem se sám na sebe a zastrčil si zbraň za opasek u kalhot.

To hrobové ticho prořízl dívčí křik. Tak intenzivní. Do smrti nezapomenu jak se mi sevřel žaludek, srdce ustalo v pohybu. Pocítil jsem dosud největší strach v životě. Běžel jsem, ale bylo pozdě. Otec za sebou akorát zavřel dveře.

"Odjíždím." oznámil mi stroze.

Jen jsem polkl, nenacházel jsem slova. Do ruky mi dal přeložený papír a opustil mě. Jen co zašel za roh jsem hodil papír na zem a vtrhl do pracovny.

"Marinette." promluvil jsem do ticha místnosti.

Krásnou sobotu všem.😘