Nepodléhej mi

13.

Ráno u snídaně vládla dost špatná nálada. Nemohl jsem se na dívku ani podívat po tom co před pár hodinami řekla. Ona mi v mé pracovně normálně vyhrožovala. Dala mi čas do večera, pak prý se o svůj odchod postará sama.

"Marianne a Mistr Fu ať za mnou zajdou." přikázal jsem chlapovi z ochranky.

Už bylo odpoledne a dívka byla celý den někde venku se zbytkem skupiny a plela záhonky. Za normálních okolností bych si to vyřešil sám, ale na Marinette jsem byl až příliš krátký. Jistě, poslouchala ochranku, nicméně tyhle dva poslouchala na slovo.

"Pane." přišli za mnou oba na kobereček.
"Sedněte si." ukázal jsem na gauč a vyšoupl ochranku za dveře.
"Děje se něco?" začal jsem opatrně a posadil se na hranu svého stolu.
"To my nevíme. Volal jste nás tak jsme tady." řekl Mistr Fu klidně.
"Správně." odfrkl jsem si.
"Provedli jsme něco?" zeptala se opatrně Marianne.
"Jak se to vezme. Obou jsem se několikrát ptal na tu dívku a nedostalo se mi skoro žádné odpovědi." přeměřil jsem si oba pohledem.
"Nic víc o ní nevíme." řekla opět žena.
"Takže mi budete lhát dál." udeřil jsem pěstí do stolu.
"Pane . . . " začal Fu.
"Ticho." zakřičel jsem až sebou oba trhli.
"Pochopil jsem, že mi své jméno řekne sama, když si ke mně najde nějakou důvěru, ale nechápu, proč mi ho odmítáte říct vy dva."
"Její vězeňské jméno je na náramku." řekl Fu.
"Ona se tedy nejmenuje Marinette?!" v tom oba zalapali po dechu.
"Věří mu?!" zašeptali si mezi sebou a já to samozřejmě slyšel.
"Od samého začátku jsem po vás chtěl loajalitu nebo vám provrtám kulkou hlavu." položil jsem vedle sebe nabitou zbraň.
"Adriene . . . " zkusila na mě Marianne.
"Dost." zarazil jsem jí.
"Máte oba jediný štěstí, že je mi to teď úplně jedno. Zajímá mě jediné . . . proč se kurva chce vrátit zpět k mému otci." odlepil jsem se od stolu a udělal krok k nim.
"To je hloupost." řekla okamžitě Marianne.
"Naprostá, za ty roky znásilňování a mučení by k němu sama od sebe nešla." přidal se Fu."
"V noci mi říkala něco jiného." zajel jsem si frustrovaně do vlasů.
"I když nemá co ztratit . . . " řekla po dlouhé době Marianne.
"Jak to myslíš?" otočil jsem se na ní.
"Nikdo tady neví co je zač . . . " začala.
"Zase stejná písnička a pořád dokola . . . " protočil jsem očima.
"Ale je to pravda. Váš otec jí sem poprvé přivedl před jedenácti lety a o dva roky později znovu, a to jí tu i nechal. Tou dobou totiž už byla hotová rekonstrukce tohohle patra." řekl Fu.
"Myslel jsem, že je tu devět let . . . " podivil jsem se, přece mi říkala devět.
"To ano, před jedenácti lety tu byla sotva pár týdnů. Pak jí muži z ochranky převezli jinam." řekl starý muž.
"Váš otec tehdy okolo ní dělal docela povyk, jako by se bál, že ji tady někdo najde." dodala Marianne.
"Pravda je, že po jejím příjezdu sem se dost vzpouzela, ale o ty dva roky později už nevydala ani hlásku. Váš otec do ní začal cpát drogy a pak ten pokoj za její postelí . . . " pokračoval muž a mně docházelo, kolik toho přede mnou skrývali a ještě skrývají.
"On jí tam znásilňoval . . ." vydechl jsem spíš sám pro sebe.
"Hůř, dlouhé dny jí tam držel o hladu a bez jediné kapky vody. Nepodrobila se mu při mučení tak si vzal to nejcennější, co měla. Bylo jí třináct, jaký z toho mohla mít asi tak rozum." povzdechla si Marianne a Mistru Fu ji ochranářsky obejmul.
"Zlomil jí tím natolik, aby mu přísahala loajalitu jako mi všichni tady. Těžko říct jaký měla život před tímto statkem, ale asi nebyl nic extra, když se nebojí smrti." vydechla v slzách žena.
"O to méně chápu, proč se chce k němu vrátit." promnul jsem si obličej.
"Musí mít přece nějaký důvod." řekla plačící žena.
"Já myslel, že ho budete znát vy dva. Mně neřekla skoro nic . . ." povzdychl jsem si.
"Mluvila s tebou?" podívala se na mě zničeným pohledem.
"Ano a několikrát. Včera mi dokonce ukázala i ten pokoj a pak za mnou v noci přišla, že pokud jí nepošlu k otci sám tak si to zařídí sama."
"To nedává žádnou logiku." řekl Fu.
"Místo toho, aby byla ráda, že se k ní nechovám jako otec . . . " nenechal mě domluvit.
"Za ty roky nikdy nic neudělala bez důvodu. Rozhodně tu není, aby tvému otci donášela. Něco, co jí k tomu vede, ale být musí, jinak by to dobrovolně nechtěla. Skoro jako kdyby tím chtěla někoho chránit . . . možná . . . " než to dořekl vtrhl do mé pracovny muž z ochranky.

Běžel jsem, co jen jsem mohl. Říkala přece do večera a bylo sotva pozdní odpoledne. Ve skleníku propukla bitka a muži z ochranky stříleli do neozbrojených dělníků. Ztráty byly na obou frontách, vězni, kteří měli štěstí se dostali ke zbraním. Na druhé straně dvora jsem zahlédl Marinette jak jde přímo k ohnisku bitky. Určitě tohle chce využít jako záminku, pomyslel jsem si. Sice to nerozpoutala, ale pro její plán to bylo ideální.

"Tohle ti nevyjde." zašeptal jsem si pro sebe a vydal se jejím směrem.

Udeřil jsem jí do hlavy víc, než jsem původně chtěl. To mělo za následek, že upadala rovnou do bezvědomí. Bezvládné tělo jsem odnesl nepozorovaně zpět do horního patra a rovnou do své ložnice. Jednu ruku jsem jí připoutal k posteli. Musel jsem se vrátit zpět dolů a vyřešit nastalý problém. Připoutaná mi pláchnout nemohla.

"To mi jako chcete říct, že to všechno začalo kvůli jednomu nevytrhnutému plevelu v záhoně?" protočil jsem očima.
"Podle dozorce ano."
"Takže šikana, super." ušklíbl jsem se.

Celý šťastný z tohohle incidentu. Nino se sice snažil to napsat dost zakulaceně, ale stejně to znělo prostě blbě. Taková blbost a skoro dvacet mrtvol. Nemluvě o zlikvidovaném skleníku s rajčaty. Co teď kurva povezeme na bio trh za dva dny nemám sebemenší ponětí. Aspoň, že zůstalo víno a nic dalšího se nezničilo.

Vešel jsem potichu do svého pokoje a viděl dívku, jak klidně spí. Mistr Fu se na ní byl před pár hodinami podívat a píchl jí něco, aby se trochu prospala. Ještě mezi dveřmi mi za ní poděkoval, než odešel za Marianne. Po dlouhé sprše jsem se oblékl do pohodlných tepláků a trička. Opatrně jsem se nad Marinette naklonil a vtiskl jí pusu na čelo. Spala opravdu tvrdě. Místo postele jsem si jí připoutal k sobě. Ležel jsem na boku vedle ní a pozoroval, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Byla opravdu krásná a po dnešním rozhovoru s těma dvěma jsem se na ní koukal úplně jinak. Hory doly černý les, ale k otci se prostě už nevrátí. Jestli jí opravdu od třinácti znásilňoval v té místnosti . . . ne, nad tím nesmím přemýšlet. Teď je tady a se mnou. Nejsem otec. Já jsem já. 

Krásný pátek všem. 😘