Nepodléhej mi

14.

Za celou noc jsem spal snad jen deset minut. Tak příjemně hřála a ještě, když se přitulila k mé hrudi. Pravou rukou jsem jí objímal a držel přitisklou u sebe. Každou minutou se už musela probrat. Venku svítalo, přicházel nový den. Přesto její dech byl stále pravidelný a ani se moc nevrtěla. Bál jsem se toho, co přijde až otevře oči. V hlavě jsem si nacvičoval různé scénáře, ale hlavně jsem si stále opakoval, že já jsem ten, který má navrch. Ať už jako kluk, mafián tak i její muž, kterému dělá milenku. Vlastně nedělá. Nespí se mnou a já si musím vystačit s rukou.

"Au . . . moje hlava." zachraptěla do mé hrudi.

A je to tady Adriene, hlavně na ní neřvi. Chceš se jí přece zalíbit a vysvětlit, že u tebe se mít špatně nebude. Sice je připoutaná k tvé levé ruce, ale to je detail. Spousta lidí co spolu spí v jedné posteli používají pouta. Ne?

Nepatrně se pohnula a já ucítil okamžitě chlad i dotyk jejích prstů. Brzy zjistila, že je její ruka připoutaná k té mé. Neškubala, nebojovala, jen ležela a nic. Možná se na mě dívala, ale to jsem nevěděl. Stále jsem nechával oči zavřené, abych co nejvíce oddálil náš rozhovor. Chtěl jsem jí tady, dokonce jí tady potřeboval. Přesto jsem na ni byl neskutečně nasraný, co si ke mně dovolila.

"Pane Agreste?" zaklepal muž z ochranky na dveře ložnice.

To snad není pravda, nadával jsem v duchu. Když se neozvu tak jsem vtrhne jako magor, jestli nejsem mrtvej a když mu odpovím tak bude černovláska vědět, že jsem vzhůru a jen to na ní hraju. Proč mi přijde ta první varianta lepší?! Takhle budu mít svědka, že jsem s ní byl v posteli. Beztak je to otcův donašeč, tak proč neukázat překroucenou pravdu. Navíc, nevím proč, ale lichotí mi to. Marinette je opravdu krásná dívka.

"Pane." vtrhl ani ne po dvou minutích ignorování muž z ochranky do mé ložnice.
"Omlouvám se." vyhrkl a zavřel za sebou hned, když nás spatřil v posteli, tedy má záda a Marinette.
"Tě neučili klepat?!" snažil jsem se o co nejvíce rozespalý hlas.
"Je to naléhavé, přišly papíry z Ameriky." řekl za dveřmi a já konečně otevřel oči.

Ležel jsem čelem k dívce, která se se mnou dělila o můj polštář. Byla po ránu tak krásná. Sakra. Co to meleš, Agreste. Okřikl jsem se, když jsem se opět topil v jejím pohledu. Je vůbec možné, aby někdo měl taková kukadla?! Jemně se na mě usmála, než jí něco došlo a její oči okamžitě potemněly.

"Sundej mi to." řekla tvrdě.
"Tady nerozkazuješ ty." oplatil jsem jí stejnou mincí a škubl s rukou, aby byla zase u mě.
"Já vím, proto mi to sundej a pošli mě pryč." zapřela se rukou o moji hruď.
"Na to zapomeň, zůstaneš tady." vyhoupl jsem se nad ní.
"Neuhlídáš mě." vzpouzela se, ale já jí sedl na nohy.
"To nemám ani v plánu. Budeš hodná totiž." mrkl jsem po ní.
"Nikdy."
"Vždycky." uchechtl jsem se a dal jí pusu na čelo.
"Donuť mě." vyškubla se a jemně mě bouchla do hlavy.
"Právě se stalo." rozepnul jsem po slepu pouta.
"Zůstaneš tady na statku, to je mé poslední slovo. Zkus se pokusit o nějakou blbost a skončíš ve sklepě vedle Chloé." díval jsem se jí tvrdě do očí.
"Tímhle mi strach nenaženeš." zvedla hlavu, ale zbytek těla byl díky mé váze přišpendlený k posteli.
"Nechci ti ho nahnat, ale předpokládám, že by ses nechtěla vrátit zpět do tmy . . . " kurva Adriene, nevyhrožuj jí.
"Řekl sis o to." ušklíbla se.

Mezi námi započala od toho okamžiku válka. To, co jsem si u ní během necelých tří měsíců tvrdě vybojoval zazdila. Raději dostala ránu od ochranky, než by se mi podívala do očí. Cokoliv jsem jí řekl, ignorovala. Marianne i Mistr Fu na tom byli podobně. Neposlouchala jejich prosby, ani když dostala dvacátou ránu od ochranky. Odmítala jíst, místo spaní v posteli seděla přes noc u okna a dívala se ven. Opět začínala být kost a kůže, nebyl to hezký pohled. K tomu všechny ty zranění od ochranky. Skoro jako kdyby si usmyslela, že se nechá ubít k smrti, když jí nepošlu zpět za otcem.

"Takhle už to dál nejde." povzdechl jsem si a kopl do sebe už desátou skleničku whisky.

Blížil se konec dubna a vše okolo Marinette se stupňovalo. Dával jsem jí pár dní. Víc už přece vydržet nemohla. Na jejím vyhublém těle nebylo místo, kde by neměla žádné zranění. K tomu nejedla a spánku také moc nedala. Tehdy v té posteli rozhodla za nás. Možná kdybych jí to řekl narovinu, tak by se takhle nezachovala. Ovšem chtěla odejít kvůli tomu, jak se k ní chovám, takže by se možná zachovala ještě hůř.

"Zase nic nesnědla, jen vypila trochu vody." sedla si ke mně smutná Marianne.
"Násilím do ní jídlo nedostaneme, už jsme to zkoušeli." odsunul jsem talíř s nedojedeným obědem.
"Promluvit si s ní?" řekla zoufale.
"To už tu také bylo . . . kdybych aspoň věděl proč . . . " a já věděl proč, jen to nikomu neřekl.

Sice jsem nevěděl, co je na tom špatného, ale nechtěla, abych se k ní choval hezky. Možná kdybych jí mlátil místo ochranky, tak by se umoudřila, i když o tom dost pochybuju. Navíc já bych na to neměl. Nedokážu uhodit ženu, která si to fakt nezaslouží.

"To je pro dnešek vše." řekl muž z ochranky, když Marinette vstoupila do mé pracovny.

Na tácu nesla další flašku whisky. Dneska už byla jedna ve mně a bylo teprve odpoledne. Došel jsem totiž k závěru, že opilý její výprasky snáším o trochu lépe. Černé kalhoty by jí spadly, kdyby neměla pásek. Pod bílím tričkem jí vykukovaly žebra a barva její kůže byla děsivá. Kde neměla modřiny různých barev tam měla aspoň řeznou ránu. Jediné, co se na ní nezměnilo, byly vlasy. Stále je měla krásně černé s modrými odlesky složitě spletené do drdolu se žlutou stužkou a stříbrnou sponkou.

Vstal jsem a obešel stůl až k ní. Stála na místě. Čekala. Pomalu jsem k ní vztáhl ruce a dotkl se jejích, které držely tác. Studily jako led a nepatrně se třásly. I ten náramek by jí při troše štěstí spadl z hubené ruky.

"Děkuju." vzal jsem si tác a položil ho na stůl za mnou.
"Pane?" ozval se muž z ochranky.
"Ať jde, dneska na ní nemám náladu." nechtěl jsem vidět, jak jí znovu bije.

Muž z ochranky jí surově vyvedl z pracovny. Kéž by existovalo řešení, aby tohle skončilo. Opil jsem se a usnul v křesle. Večeři jsem odmítl, chtěl jsem být sám. Konec konců jsem se tak i cítil tak co. Okolo jedenácté večer se dostavil hlad a chuť si dát ještě skleničku před spaním. Alkohol už ze mě dávno vyprchal. Rozsvítil jsem v kuchyni a málem dostal infarkt. Marinette seděla zády ke mně na kuchyňském ostrůvku. Upřímně, dost jsem se jí lekl.

"Co tady děláš?" ticho jak jinak.

Rozhodl jsem se, proto jí nevšímat a dát se do dělání jídla. Z lednice jsem si vytáhl naložené maso, příloha k němu byla v troubě. Marianne už za tu dobu věděla, že hlad mít budu, tak mi tu vždycky nechala něco napůl připraveného. Pokrájel jsem trochu zeleniny a s kouskem žluté papriky se otočil na dívku, kterou jsem měl celou dobu za zády.

"To si to nemůžeš ani vzít?" řekl jsem podrážděně, když si ten kousek ani po minutě nevzala.
"Kurva, neser mě a vezmi si to!" zakřičel jsem na ní až trochu zvedla hlavu.

Bravo, skoro poslední měsíc se snažíš na ní neřvat a nemluvit . . . tak jí teď musíš cpát kus papriky. Očividně jíst nechce. Stáhl jsem ruku a v tu stejnou chvíli jí ona natáhla. Jen jsem si odfrknul. Už jsem se otočil, ale ruku znovu natáhl, aby si to mohla vzít. Při nejhorším jí po mně hodí, při troše štěstí jí sní a možná se nechá přemluvit a dá si se mnou. Kurva, proč si jí pořád nevzala. Otočil jsem hlavou a spatřil, jak má nataženou ruku, ale úplně jiným směrem.

"Vedle." řekl jsem a chtěl jí ten kousek dát do ruky, když ruku přesunula směrem, kde jsem jí měl před chvilkou.
"Je ti dobře?" zarazil jsem se.

Položil jsem nůž a znovu se k ní otočil celý. Papriku už měla v ruce, ale něco bylo špatně. Proč tu vlastně seděla po tmě?

"Marinette?" opatrně jsem zvedl ruku a palcem s ukazováčkem se dotkl její brady.
"Nebraň se, prosím." zašeptal jsem, když začala klást odpor.

Poprvé za celou dobu ustoupila a nechala mě, abych jí zvedl hlavu. Oči měla přivřené, vadilo jí ostré světlo. Skoro jako kdyby se před pár minutami probudila, viděl jsem v koutcích očí ospalky. Přikrčil jsem se, abych mohl po takové době vidět opět její překrásné modré oči a ztuhl. Měla je celé krvavé a nateklé, ale tak zvláštně. Tohle se vám nestane, když vám dá někdo pěstí do oka. Navíc před chvilkou neviděla moji ruku.

Krásnou sobotu všem. 😘