Nepodléhej mi

43.

"Byla tam minimálně 46 hodin spíš déle. Je opravdu dost malá naděj, že se probudí." řekl sklesl Mistr Fu.
"Přece se dá něco udělat." řekl jsem zoufale.
"Čekat chlapče."
"S tím se nesmířím." odpověděl jsem tvrdě.
"Řeknu ti tohle . . . za celou dobu co jí znám, dokázala přežít spoustu věcí, ale tohle už není jen fyzické . . . tohle ublížilo dost i její duši."
"Vy myslíte . . ." ani jsem se neodvážil dokončit svou myšlenku.
"Dobré je, že bojovala a vydržela v té studni tak dlouho. Neutopila se, možná se i snažila vylézt, když má sedřené nehty do krve." znovu mi ukázal její zničené prsty s nehty.
"To je hrozný." vydechl jsem.
"Já vím . . . " vydechl a poplácal mě po rameni, jako kdyby byl můj starý známý.

Nic jsem na jeho gesto neřekl a jen se díval na spící dívku. Právě teď na posteli neseděl boss mafie, ale obyčejný nešťastný kluk, jehož srdce bilo pro Marinette. Snad jsem teď dýchal jen díky tomu, že dýchala i ona. Její smrt bych neunesl. Byla moje všechno, ať jsme mezi sebou měli jakékoliv spory. Kvůli otci jsem si přivlastnil její tělo, když jsem jí přede všemi znásilnil. Ovšem bez toho by ani jeden z nás nedostal možnost být s tím druhým. To ona mi dovolila po částech se zamilovat do její duše.

"Prosím . . . bojuj." zašeptal jsem a vtiskl jí jemný polibek na čelo.

Někdy okolo půl čtvrté ráno jsem vedle sebe zaznamenal nepatrný pohyb. Marinette až nepřirozeně hřála, jistě se jí dostavila horečka, o které mluvil Mistr Fu. Trochu jsem jí odkryl, ale v náručí svíral dál. Lehl jsem si k ní hned jak oba odešli. Marianne se musela také vyspat a Fu víc udělat nemohl. 

"Horečka je dobré znamení." šeptem jsem se uklidňoval, tělo bojuje.

Otočila se na bok a já se k ní přišoupl. Neměl bych, ale cítil jsem, že moje blízkost je pro ni teď velmi důležitá. Jemně jsem jí pohladil po vlasech a na ruce ucítil její dotyk. Probrala se. Ještě, než jsem stačil cokoliv říct, přihlásila se o slovo dívka.

"Marinette." vykřikl jsem, když mě nepatrně uhodila loktem do žeber a následně se mi zakousla do ruky.

Okamžitě jsem jí pustil z objetí. Překulila se z postele na zem a skončila v rohu pokoje u okna, kde začala nekontrolovatelně křičet. Úplně mě tím vyvedla z logického myšlení. Nedalo se k ní přiblížit, aby ještě víc nezvýšila hlas. Do ložnice vtrhli muži z ochranky, kteří se na moje gesto ani nepohnuli.

"Fu." řekl jsem zoufale, když se objevil mezi dveřmi.
"Co se stalo?" nechápal.
"Z ničeho nic začala křičet." o kousnutí jsem raději pomlčel a ruku s kousancem schoval za záda.

Přecházel jsem před svojí ložnicí a moji muži též. Její křik, komplet probudil celý barák možná i statek. Jako byl to suprový budíček, to se muselo uznat. Marianne a Mistr Fu byli u ní.

"Tak co?" okamžitě jsem po nich vyjel, když vyšli z mé ložnice.
"Uspal jsem jí, ale nevylučuju, že se to už nebude opakovat."
"Nechápu." nevypadalo, že by o tom chtěli mluvit na chodbě.
"Jděte a vy do mé pracovny." dal jsem rozkaz a sám se rozešel k pracovně.

Nalil jsem si do skleničky dvojitého panáka a těm dvěma taky. To, co právě Mistr Fu řekl, se muselo spláchnout. Tahle možnost totiž nikoho nenapadla po jejím vytažení ze studny. Byla tak absurdní, že mozek nechápal. Fu sice naznačoval, ale . . .

"Nemůže to být pravda." vydechl jsem a posadil se na roh svého stolu.
"Tohle nebude dočasné . . . bohužel." vydechl Mistr Fu a já musel potlačit slzu.
"Je silná, zvládne to." konejšila nás oba Marianne.
"Oba víme, že tohle se nikdy nestalo. Dokázala, žít x týdnů s tou maskou, ale teď . . . panika ze tmy a uzavřeného prostoru . . . " vydechl Mistr Fu.
"Je nějaká . . . léčba?" zeptal jsem se opatrně.
"Ať jí váš otec provedl cokoliv, vždy mluvila. Teď si ten křik slyšel sám. Něco jí v té studni nutilo, aby bojovala, ale to s probuzením zmizelo. Dal jsem jí silná sedativa, která bude muset dostat za pár hodin znova a možná i každou další noc."
"Nemůžete z ní udělat závisláka." ohradil jsem se.
"Tak vás může každou noc kousat." ten kousanec budu muset schovat, pomyslel jsem si.
"Nejdřív oči, pak Lila a teď tohle . . . " vydechl jsem a promnul si obličej.

Mluvili jsem dlouho a Marianne rovnou potom šla připravit snídani. Na všech byla vidět znatelná únava, takové ráno tu dlouho nikdo nezažil. Neměl jsem ani chuť na jídlo. Toust s avokádem a vajíčkem jsem odsunul a dal si jen kávu.

"Ještě kafe Marianne." ukázal jsem na prázdný hrneček.
"Marinette?!" vydechla Marianne šokovaně div neopustila konvici s kávou, kterou zrovna vzala do ruky.

Stála ve dveřích, na sobě černé kalhoty a bílé tričko. Rozpuštěné vlasy jí sahaly pod zadek. Měla nepřítomný pohled, hrozné kruhy pod očima a celkově byla celá šedivá. Bosa šla po chladných dlaždičkách k nám.

"Proč nespí?" zpražil jsem Mistra Fu pohledem.
"Zřejmě jsem jí dal malou dávku."
"Říkal jste, že ta dávka byla pro koně." obořil jsem se na Mistra Fu.
"Očividně je už zvyká." zadrmolil starý muž.

Vstal jsem z barové židličky a přešel pomalu k ní. Pohled měla stále nepřítomný, oči chladné, jako kdyby ani neostřila a koukala do dály. Barva její kůže to jen podtrhovala, chodící mrtvola. Tohle opravdu není dobrý, pomyslel jsem si. Jestli jí Mistr Fu "neopraví" bude to špatný. Jemně jsem jí prsty zvedl bradu a zadíval se do modrých očí. Nic, prázdný pohled.

"Učešeme tě?" zeptala se Marianne a dívka sebou škubla.

Krásnou neděli všem. 😘