Nepodléhej mi

32.

Ta faktura za oblečení je teda fakt pěkně tučná, pomyslel jsem si. Seděl jsem v koženém křesle a pročítal si nashromážděné papíry za posledních pár dní. U hlášení od ochranky bylo s podivem jak čitelně, a hlavně gramaticky správně byly napsané. Očividně si to zástupci jednotlivých velitelů vzali k srdci. Přece jen je dost trapné, aby jim kluk, kterému není ani třicet opravoval červenou fixkou chyby v hlášení. I tak to nebyla opravdu zábava se tím prokousávat. Byly dny kdy mě to bavilo, ale dnešek to rozhodně nebyl. Už jen pomyšlení, že Marinette opět mrzne venku u sázení zeleniny a ostatní vlastně taky. Minulý rok jsem v prosinci odjel a po příjezdu zpět dostal Marinette za milenku. Nebyl čas tehdy řešit oblečení, když skoro polovina byla už nemocná. Vyhodilo se tolik peněz za léky a k tomu ty ztráty na zkazkách. Letos se to už opakovat nebude.

"Pane Agreste, přijel pan Barbeau." přišel mi oznámit muž z ochranky.

Jen jsem se rozhlédl a otráveně zavřel oči. Na mém pracovním stolu ani konferenčním nebyl ani centimetr volného místa. U krbu na dekách a mezi polštáři byly rozházené složky a další hromady papírů k dořešení. Na gauči byla stále schmoustaná deka, pod kterou jsem se před nějakou dobou tulil k Marinette. Nemluvě o nehorázném bordelu v celé místnosti. Marianne tu skoro týden neutřela ani prach. Jak taky, když místo ložnice jsem byl pořád tady. Teď to tady rozhodně nevypadalo jako kancelář bosse.

"Výborně." vstal jsem z křesla a natáhl se pro sako, které jsem tam neměl.

Možná bych i přežil několika denní strniště a rozcuchané vlasy, ale to, že nemám oblek bylo už prostě moc.

"Pana Barbauta uveďte do zadního salónku a nabídněte zatím občerstvení."
"Ano pane." kývl muž z ochranky a odešel.

Skoro jsem až běžel do ložnice a v šatně si rychle na sebe natáhl čistou košili. Ještě, že tohle nikdo neviděl. Sice jsem měl košili už před tím, ale místo kalhot jsem měl pohodlné tepláky. Rychle jsem si zapínal pásek a koukal se po knoflíčkách. Rozhlížel jsem se jako šílenec, ale neviděl jsem ani kravatu.

"Kurva, kde jsou ty věci." zaklel jsem a snažil se nasoukat do vyleštěných bot.
"Nechci ti radit, ale zkusila bych si je aspoň nejdříve rozvázat." ozvalo se ode dveří.

Marinette. Najednou jsem všeho nechal a díval se jen na ní. Touhle dobou měla být přece venku. Místo toho tady stála, v černých kalhotách a bílém tričku s košem na prádlo v ruce. Položila košík na zem a vydala se ke mně.

"Ty nejsi venku?!" řekl jsem zaskočeně, když mi podala knoflíčky a zatlačila mě na pufík, abych si sedl.
"Zatím ne. Marianne nestíhá a v prádelně vypadly tři dívky. Až udělám jejich práci, přesunu se k sázení." zašeptala.

Klekla si ke mně. Navlíkla mi na nohy ponožky a následně i boty, které mi zavázala jako malému dítěti. Měla to dřív, než jsem si zapnul druhý knoflíček. Ze šuplíku vytáhla kravatu, kterou mi podala a podle barvy kalhot sundala z ramínka sako. Podržela ho a já do něho vklouzl.

"Děkuju." zašeptal jsem.

Jen kývla a ustoupila mi z cesty. Hned jsem si vzpomněl, že chvátám a vyrazil z šatny jako blázen. U dveří ložnice jsem se však zasekl. Otočil jsem se a mířil zpátky do šatny. Stála zády ke mně a házela do koše špinavé oblečení, které jsem tady po zemi poházel. Musel jsem se usmát, prostě musel. Došel jsem až k ní. Objal jsem jí zezadu okolo ramen a do záhybu jejího krku přitiskl svou hlavu, abych mohl nasát vůni jejích vlasů. Zarazila se. Celé její tělo se znatelně propnulo a mírně natočila hlavu k té mé.

"Děkuju." zašeptal jsem znovu a trochu jí odhrnul vlasy z krku.

Rty mi hořely a já je přitiskl k jejímu studenému krku. Byl jsem stále omámen vůni jejích vlasů i jí samotné, že jsem maličko skousl jemnou kůži. Stála bez jediného pohybu a já to bral jako souhlas začít sát. Nevydala ze sebe hlásku a já si užíval tu blízkost. Tu intimitu. Instinktivně jsem jí druhou rukou stiskl krk na druhé straně, abych si jí lépe natočil. Ani sebou neškubla a já neměl potřebu přestat. Ať si blbeček čeká, po tom, co mi dala polibek do vlasů byla tohle druhá nejvíc blízká chvíle nás dvou. Jazykem jsem po jejím krku putoval sem a tam a nechával za sebou mokré cestičky i důkazy o mé přítomnosti. Úplně jsem se utrhl ze řetězu a svoje chování zahodil kamsi stejně jako slib, že na ní nebudu rozhodně tlačit.

"Marinette?" zarazil jsem se, když jsem pocítil na ruce cosi studeného a mokrého.

Rychle jsem jí přetočil k sobě. Mé oči spatřily kamenný výraz těch jejích a slzy, které skoro úspěšně potlačovala. Chytil jsem jí i druhou rukou za krk a palci stíral z tvářích mokré slzičky.

"Tohle jsem nechtěl." zašeptal jsem a snažil se, aby slyšela v mém hlasu lítost.

Chtěla mé ruce sundat, ale nedovolil jsem to. Vyskočila jí husina a začala se třást. Neměl jsem se sem za ní vracet. Držel jsem jí pevně, ale zároveň, aby mohla dýchat. Přesto mi připadalo, jako kdyby se jí zrychlil dech. Pomalu se jí podlamovaly nohy a já i s ní skončil v kleče na chlupatém koberci.

"Pane Agreste? Vnímáte mě?" zeptal se Barbeau.
"Jistě." zamumlal jsem a myšlenkami byl stále v šatně.

Trvalo to déle, ale nakonec jsme se na dodávce podle návrhu faktury domluvili. Nejen ochranka, ale i vězni dostanou nové zimní oblečení, a to z kvalitního teplého materiálu. Zároveň jsme předběžně domluvili i zakázku toho samé, ale na jaro s létem. Otec byl v tomhle vždycky hovado.

Unavený po jednání jsem zaplul do svého pokoje a opřel se o zavřené dveře. To s Marinette mě mrzelo. Absolutně nechápu, proč jí líbání na krk tak rozhodilo. Nejspíš špatná vzpomínka na otce, když jí znásilňoval. Už to v životě neudělám. Svlékl jsem se do naha a skončil v koupelně, kde jsem si dal dlouhou koupel. S ručníkem omotaným okolo pasu jsem vyšel po dvou hodinách jako znovuzrozený, jen ty vlasy bych si měl nechal nechat trochu zastřihnout.

Byla tady. Seděla na rozestlané posteli v bílých šatech s rozpuštěnými vlasy. V rukách držela stříbrnou sponku, se kterou si hrála. Ani ke mně nezvedla hlavu. Ale přišla sama, neposílal jsem pro ni. 

Krásnou středu všem. 😍