Nepodléhej mi

36.

Dva týdny. Přesně dva týdny to jsou, co jsem se "řízl" a Marinette se mi stále vyhýbala. Jistě mohl jsem si jí k sobě večer zavolat, ale neudělal jsem to. Dostala od ochranky pěknou nakládačku a jen proto, že jsem si hrál na něco víc.

"Pane." položil přede mě muž mého otce další hromadu papírů.
"Začínám si myslet, že tady nikdo nedělal administraci několik let." odfrkl jsem si.
"Od toho tu jste." řekl přidrzle a hned se zarazil.

Jen odfrknutí a vykopnutí z pracovny, fakt nemám náladu na hádky.

"Co zas?" vtrhl muž z ochranky do pracovny.

Tady nemůže člověk ani v klidu pracovat. Za ním vešla Marinette. Okamžitě mě polilo horko, že něco provedla a budu ji muset vydat otci. Vstal jsem od stolu, upravil si sako a s pohrdavým pohledem kývl, aby mluvil. Ten to však vzal úplně obráceně a opustil mlčky pokoj. Na drogy bylo brzo, nevolal jsem ji a bílé šaty taky neměla, prohnalo se mi hlavou.

Neodvážil jsem se k ní jít. Od Marianne jsem přibližně věděl, jak dopadla. Byla potrestána a jediný důvod proč to ochranka nenahlásila otci, byl kamerový záznam z kuchyně. Přesto jí solidně zmlátili. Chtěl jsem k ní hned co mi dokázala infuze, ale Mistr Fu mi řekl, že kvůli bezpečnosti není ani u něj ani v jejím pokoji. Dva týdny, tak dlouho jsem ji neviděl. Úplně mi zmizela z dohledu. Muselo mi stačit slovo, že je v pořádku a signál náramku.

"Už nikdy nebudeš dělat mojí práci." zašeptala mi do hrudi, když mě obejmula.

Sama od sebe. Překonala vzdálenost, kterou jsem si od ní udržoval a přilepila se na mé tělo. Snažila se mě co nejvíc pevně obejmout. Nechápal jsem, co se to děje. Kde je stará Marinette a proč se takhle chová ta nová.

"Rozuměl si?!" zeptala se dominantním tónem hlasu.
"Já . . ." polkl jsem myšlenku, kterou jsem stejně neměl.

Zvedla hlavu s pohledem, že nevěří mému mlčení. Až na natržený ret byl její obličej v pořádku. Po modřinách, o kterých mluvila Marianne nebylo ani památky. Jsem takový kretén.

"Ještě?" zeptal jsem se a podával jí hroznové víno.

Rozdělaná práce zůstala ležet na stole a my se přesunuli ke krbu. Rozdělání ohně jsem raději nechal na Marinette a došel do kuchyně pro nějaké jídlo. Marianne moc nadšená nebyla, že nebudu obědvat, ale nemohla nic. S černovláskou jsme si udělali v mě pracovně takový menší piknik.

"Jen když to slíbíš."
"Slibuju." usmál jsem se a Marinette otevřela pusu.

Strávili jsem spolu pěkné dopoledne a část odpoledne. Ani mi moc nevrtalo hlavou, že nemá dneska nic na práci jako to, proč se ukázala zrovna dneska. Seděli jsem zády opření o gauč a pozorovali tančící plameny. Jemně jsem ji jezdil ve vlasech. Dneškem mi bohatě vynahradila ty dva týdny odloučení.

"Musela jsem počkat až mi zmizí ty monokly." promluvila a moje ruka se zastavila uprostřed pohybu.
"Jak . . . " nenechala mě to ani doříct.
"Jak vím, na co myslíš?" otočila se tak, aby mi viděla do očí a já kývl
"Je až příliš lehké číst v tvých očích . . ." pohladila mě po tváři.
" . . . a já v nich čtu už od doby, kdy si mě poprvé spatřil zavěšenou v okovech." dodala.
"Celou dobu víš, že jsem to byl já?" Zarazil jsem se.
"Když si slepý tak vnímáš daleko víc ostatní věci. Chůzí, dech, vůní, tlukot srdce . . . neviděla jsem denní světlo dost dlouho na to, abych se začala víc spoléhat na sluch." vložila mi ruku do mé.
"Co si provedla . . ." riskantní otázka.
"Už jsem ti to říkala, narodila jsem se." sklopila pohled.

Zbytek odpoledne jsme už byli zase každý sám. Ona musela ven a já k papírům. Cítil jsem obrovský příval energie. S tou přišla i vděčnost, pokora a touha. Jen jsem seděl v křesle, před sebou notebook a usmíval se jak naprostý debil. Kdo mě znal by řekl, že jsem si musel něčeho šlehnout. Takhle jsem se netvářil i u nejlepší sklenky alkoholu . . .

"Dala nám šanci . . . šanci . . . " šeptal jsem, a nakonec odložil veškerou práci na neurčitu.

Uši vnímaly tóny, které vytvářely mé prsty. Nechal jsem se zaplavit pomalou, plnou hudbou, která odrážela pocit štěstí. Dva týdny čekala. Čekala, aby mě viděla. Možná jsem našel rovnováhu. Možná nám opravdu dala šanci. Chovala se tak, když mě uštkl ten had. Nehleděla na tu facku ani zákaz vstupu do patra. Byla se mnou do zotavení jako já s ní, když neviděla.

"To už je tolik?" přestal jsem hrát, když Marinette přinesla tác s večeří.

S odpovědí pomocí kývnutí jsem se už pomalu naučil žít. Vstal jsem od piana a šel se najíst. Nenutil jsem jí, aby tu byla a jedla. Dneska už jedla a v kuchyni na ní čeká horký čaj na zahřátí. Přibrat kilo za týden je také úspěch. Stejně tak to, že má stále menstruaci. Je zdravá, jí a už nehubne. V to jsem nedoufal, že se někdy stane. Itálie, byla zoufalost, ale po pravdě, sázel jsem na to, že umře vyčerpáním, než že by tu na mě "počkala".

"Zase na zemi?" ušklíbl jsem se a zavřel za sebou dveře jejího pokoje.

Měla na sobě už čisté oblečení a vlasy rozpuštěné, to zbožňuju. Droga skončila v umyvadle a já posazení zády k ní, aby mi mohla vískat ve vlasech. Levou ruku jsem si s ní propletl. Když už mi nedovolila s ní nic mít, využíval jsem alespoň jejího dotyku. V okamžiku, kdy jsem jí vtiskl polibek na dlaň pravé ruky, políbila mě do vlasů.

"Nemáš jedinou jizvu." poznamenal jsem a musel se v duchu pochválit, jak dobře jsem jí tehdy ty ruce ošetřil.
"Vím." špitla.
"Ty si to pamatuješ?" podivil jsem se a otočil se k ní čelem.
"Ano." zadívala se na dveře.

Krásnou neděli všem. 😘