Nepodléhej mi

29.

Otec si to opravdu vychutnával. Seděl na druhém konci stolu, pomalu snídal vaječnou omeletu, pil kávu a u toho pročítal noviny. Netřeba říkat, jak moc mě tím vytáčel do nepříčetnosti. Nikdy se mnou u stolu trávit čas nechtěl, spíš se tomu obloukem vyhýbal a teď tohle. Trvalo snad věčnost, než se zvedl k odchodu do mé pracovny. V ní se odehrál úplně identický rozhovor jako před pár hodinami.

"Nemám důvod ti nevěřit, ale ona jen tak zmizet nemohla." řekl mi u auta.
"Dal jsem jí peníze. Odjela se svým doprovodem z Itálie. Možná se rozhodla, že se nevrátí k bossovi a utekla." pokrčil jsem rameny.
"Jí život milenky vyhovoval. V tvém nejlepším zájmu je, aby se objevila živá a zdravá. Přece jen ti jí náš italský přítel "půjčil" jako akt vděčnosti." podíval se na mě naposledy otec a nastoupit do auta.

Ta už se neobjeví ani mrtvá. Nezbylo z ní nic, než jen popel a vzpomínky. Důkazy nebyly a moji muži nepromluví. Zasloužila si to. Oko za oko, zub za zub. Díval jsem se za autem, dokud se nezavřela brána statku. Snad bude na dalších pár dní od něho pokoj, pomyslel jsem si.

"Marinette." vtrhl jsem okamžitě po odjezdu mého otce do jejího pokoje.

Postel byla nedotčená, ale na bílém koberci byla krev, hodně krve. Stopy vedly do koupeny. Rozrazil jsem dveře a našel jí v roztrhaných šatech ležet na studené dlažbě. Vedle ní byl nůž od krve. Hned jsem si k ní klekl a zkoušel, jestli ještě žije.

"Odejdi, jsem v pohodě." zašeptala a mně se ulevilo.
"Co ti to udělal?!" zděšeně jsem se díval na její nohu.

Na pravém boku měla vyryté nožem moje jméno, a to dost hluboko. Krev už z toho nevytékala, ale nevypadalo to vůbec dobře. Zabalenou v županu jsem dívku odnesl k Mistrovi Fu, aby to ošetřil. Můj otec jí prachsprostě označil mým jménem. Proč, kurva?! Ať k tomu měl jakýkoliv důvod, teď mě bude nenávidět ještě víc než po tom znásilnění. Řekl jsem jim, že si musím něco zařídit a odešel z ošetřovny. Byla to lež, ale něco mi říkalo, že mezi nimi dojde k rozhovoru.

"Nebolí to." řekla po chvilce Marinette, když si oba byly jistí, že jsem již daleko.
"Je to hluboké. Pár dní musíš zůstat v klidu a jen čistém prostředí." řekl jí na to Fu.
"Jsem v klidu." oponovala mu.
"Vím o těch nočních . . . " v tom se odmlčel.
"Už dlouho ne." řekla Marinette.
"I tak, mohlo by to ovlivnit tvůj výkon." dodal Fu.

Pak už bylo ticho a já odešel. V pracovně jsem vytahala papíry a dělal, že něco dělám. Vrtalo mi hlavou, co se děje v noci. Marinette jsem včera načapal v noci v mém pokoji, jinak nic. Okamžitě jsem si otevřel počítač a zkontroloval její náramek. Nevykazoval nic zvláštního za posledních pár dní. V noci byla u sebe nebo u mě, popřípadě v kuchyni. Přes den to bylo o dost pestřejší. Navíc řekla, že už to dlouho nedělala. U mé postele byla předešlou noc.

"To nedává žádný smysl." promnul jsme si obličej.

Vzdal jsem hraní si na detektiva a raději se přepnul na ekonoma. Už delší dobu nebyla žádná zakázka, možná by někdo chtěl od Agrestů něco nakoupit. V zisku jsme byli, ale další odběratel by se hodil. Aspoň by to otci ubralo čas přemýšlet o Lile. A já bych konečně ukázal po delší době produktivitu. Peníze ze statku poslední dobou tekly opravdu dost pomalu a mizerně.

"Poslal jsem jí pryč, tak ať si jí hledá celé italské podsvětí jinde." zařval jsem do telefonu a zavěsil.

Super, už se to ví i v Itálii. Po rozhovoru s osobním asistentem bosse, kterému Lila patřila se mi sevřel žaludek. Jasně, v mém světě je smrt běžná, ale přece jen jsme lidi. Nečekám od něj ustřelení hlavy, ale za žádnou cenu nechci, aby došlo k poškození našich obchodních styků. Pokud plán velitele ochranky klapne, bude vše vypadat, že Lila utekla do Asie. Tam není šance jí vypátrat. Obchod mezi námi bude dál pokračovat a vše bude v pořádku. Jasně, najít takovou milenku s tak bohatými sexuálními zkušenostmi bude sice oříšek, ale ona se určitě nějaká ráda obětuje a přiučí.