Nepodléhej mi

33.

Rozhlédl jsem se po ložnici, jako kdybych něco hledal. Nic neobvyklého. Mimo dívky sedící na posteli se tu nic nezměnilo. Jen oblečení bylo složené a položené na gauči. Nohy se rozešly pomalu k posteli a těsně u ní jsem si klekl. Jemně jsem se dotkl jejích rukou. Ucukla.

Ležel jsem na boku a u nohou měl sedící Marinette. Mobil ukazoval půl druhé ráno a ona se za celou dobu ani nepohnula. Hlavou se mi honilo tolik věcí. Takhle to zase zkazit. Já prostě neudržím tu nadrženost v kalhotách. Opatrně jsme se posadil tak, aby mě neslyšela a chtěl jsem přes ni dát aspoň deku. Jen ji ze sebe shodila. Tak tohle už bylo vážné. Vždycky měla respekt, a i když nechtěla tak mě nechala. Dotknout se jí, mluvit na ni, přinutit, aby ke mně zvedla svůj zrak. Shozením té deky mi dala jasně najevo, že odmítá poslouchat. A toto je začátek konce. Zvedl jsem se z postele a rozhodl se jí tu raději nechat samotnou. Sice přišla, ale k čemu to bylo. V šatně jsem se navlékl do tepláků a trička.

"Marinette." vydechl jsem potichu.

Stala za mnou, přitisknuta ke mně a studené ruce položila na můj krk. Byl cítit trochu stisk, ale nic by mi neudělala. Tím si bylo moje srdce naprosto jisté.

Ležela zády ke mně, hlavu položenou na mé paži. Druhou ruku si propletla s mou a nechala se obejmout. Sice znovu shodila deku, ale tak snad ji dokážu dost ohřát sám. Dokonce si přitiskla své studený nohy na moje, aby si je trochu zahřála. Na odhaleném krku se už vybarvily značky, které jsem ji před pár hodinami udělal.

"Škrtili mě." vydechla do ticha pokoje.
"Nehodlám dělat to co otec, kdybych věděl . . . "
"Já myslím ti, od kterých jsem se dostala sem." stiskla mi ruku.
"Rodina?" vydechl jsem zděšeně.
"Dá se to tak říct."

Uvolnil jsem její objetí a nechal ji prostor k otočení. Nějak jsem cítil, že by se ráda otočila ke mně čelem.

"Neotočím se, čekáš marně." zašeptala.

Jen mi vyletěly koutky úst do úsměvu, který zaplnil ložnici. To jinak ani nešlo. Dokázala ve mně číst jak v knížce. Proti ní jsem byl marný.

"Nikdy jsem neměla rodinu, jen problémy s ní. Vždycky a za každé okolnosti jim můj život jen překážel. Nicméně to byli až velký srabi mě zabít." mluvila během toho co si moji ruku přitáhla zpátky.

Instinktivně jsem se k ní natiskl o trochu víc. Právě teď ukázala, jak křehká je. Sice zády, ale řekla mi něco, co mě trápilo spíše užíralo celou dobu. Odpověď na červený pokoj to však nebyla.

"Nikdy jsem se neměla narodil. Jsem jen chyba, která za to platí celý život. Jednou přijdu na konec mé cesty a odejdu z tohohle světa. Dočkám se klidu a svobody." zněla úplně jinak.

"Adrien Agreste mlčí? Mám říct proč mlčíš, nebo máš odvahu to vyslovit." řekla po chvilce.
"Adrian Agreste se bojí . . . "
" . . . že bych už nikdy nemluvila." řekli jsme oba.

Zastrčil jsem jí vlasy za ucho, abych mohl spatřit její oči, hned co se ke mně otočila čelem. Propletli jsme si ruce a konečně mi dovolila, abych ji přikryl aspoň do pasu.

"Nejsem tak slabá, jak vypadám." ušklíbla se.
"To neříkám . . . "
"Myslíš si to. Nemluvím, protože jsme vězeň. Jedenáct let takhle přežívat. Málo co mi už dokáže ublížit tak hodně jako můj život." dívala se mi upřímně do očí a ji z ní cítil takový příjemný klid.
"Já ti ublížil . . . tehdy, tu první noc, když si vyskočila z toho okna." kývl jsem za ní k oknu.

Na to už nic neřekla a po chvilce se mi přitiskla k hrudi. Tak dobře mi bylo hned jak to udělala. Moji hlavu však zaplnily výčitky z oné noci.

Krásný čtvrtek všem. 😘