Nepodléhej mi

15.

"Tak co?" zeptal jsem se, po tom, co se jí do nich podíval Mistr Fu.
"Jednoznačně zánět a už pěkně dlouho." řekl a zhasl světlo, kterým se jí do těch očí díval.
"Zánět . . ." zopakoval jsem.
"Zánět spojivek a dole jsem viděl i tečky . . . nerad to říkám, ale bude to chtít specialistu. Podcenil jsem to." řekl.
"Podcenil?!" vyjel jsem.
"Nekapala si do těch očí kapky, co jsem jí dával, říkala, že je v pořádku." bránil se.
"Bezva." protočil jsem očima.
"Je to vážné, může o ně přijít." řekl a já se zarazil.
"Takže toho specialistu a rychle." rozhodl jsem.
"Zatím jsem jí tam nakapal něco jako dezinfekci a Marianne jí vaří heřmánkový čaj, aby trochu zmírnila otok, ale ano. Rozhodně to chce specialistu."

Dal jsem rozkazy, a i s heřmánkovým čajem a obklady šel do pokoje dívky. Ležela v posteli, přesně tak jak jsem ji tam položil. Řekl jsem, aby se zvedla a já tak mohl za ní. Opřená zády o moji hruď byla v takovém pololehu a já jí přiložil teplé obklady na oči.

"Ššš. Uleví to a smyje hnis, který ti zalepil oči." zašeptal jsem, když se pokoušela sundat obklady.

Snažil jsem se co nejjemněji to šlo, abych jí na oči příliš netlačit. Pokaždé jsem si tampónky vyměnil. Hnis se pomalu a jistě rozpouštěl. Po hodince dokázala otevřít oči úplně. Kde sakra vězí ten doktor, tady jde o zrak, kurva. Mistr Fu mě vyděsil, nesměla přijít o oči. To bych si nikdy neopustil, ta naše válka došla až moc daleko.

"Pane?" zaklepal muž z ochranky.

Celou dobu tu byla naprostá tma a světlo šlo jen od dveří, ale i tak tlumené, aby to Marinette nevadilo. Dokonce na mně stále ležela, byl to krásný pocit. Ten pocit, že vás ten druhý potřebuje . . . možná proto jsem měl její společnost tak rád. Ukazoval jsem jí totiž svojí pravou tvář, a ne tvář bosse, kterého ze mě chtěl otec.

"Je tady." řekl a já kývl, ať jde dál.

Nerad, ale posadil jsem si jí na klín. Po celou dobu vyšetření jsem měl ruce kolem jejího pasu a zezadu objímal. Odmítl jsem odejít. Doktorovi jsem to odůvodnil tím, že je moje milenka. Sobě, že mi na ní záleží víc, než si dokážu přiznat.

"Ještě ty očička rozkapeme takovou žlutou látkou a podívám se pořádně na rohovky." řekl doktor.
"Dělejte, co je potřeba." odpověděl jsem pevným hlasem.

Koukal jí do těch očí dlouho a já měl čím dál tím horší pocit. Jasně způsobila si to z větší části sama, ale já k tomu dal důvod. Takhle už to prostě dál nejde, nemůže si ubližovat. Kvůli mně ne, to raději ať trpím já.

"Ty tečky na sítnici se mi moc nelíbí, ale zánět vyléčíme. Léčba nebude nic pěkného. Předepíšeme kapky s kortikoidy i mastičky. Hodně bude záležet na pravidelnosti brání léků a taky musí zůstat v teple. Ty oči zasáhl virus podobný chřipce. Očividně prochladla, dostala chřipku, ale místo klasické rýmy se jí to dostalo do očí. A pokud už předtím měla problémy, tak je logické proč to napadlo zrovna oči." řekl doktor, když vypl světlo na svém drahém přístroji.
"Takže to není nic vážného a pokud dodržíme dávkování, bude v pořádku." chtěl jsem se ujistit.
"Vážné to je. Pokud nezaberou kortikoidy není už nic, co by pomohlo. Napíšu jí to na deset dní a pak si jí zkontroluji, při nejhorším se ty oči budou muset zalepit a odlepovat jen kvůli mastičkám."
"Tak snad se tohle nestane." ošil jsem se i s dívkou v náruči.
"Možná ty kapky napíšu dvoje, jedny s kortikoidy a jedny s desinfekcí, aby to ty oči pořádně vypálilo." zamyslel se doktor a začal se hrabat v kufříku, který si přivezl.
"A ty tečky v oku?" zeptal jsem se, když už vyndal všechny léky, o kterých před malou chviličkou mluvil.
"Je dost možné, že to má vrozené, ale i že to způsobil zánět. Prozatím nejsou nijak nebezpečné, až ustoupí zánět budu vědět víc."
"Nic s tím teď tedy dělat nebudete?"
"Ne, na to potřebuji ty oči zdravé a přeměřit je na přístrojích." řekl doktor.

Dál už jsem se nevyptával a jen se přes rameno dívky díval, jak vypisuje ke každé krabičce dávkování. Dostala toho dost na můj vkus. Po vypláchnutí očí jí tam rovnou i nakapal.

"Až bude mít pocit, že to nepálí tolik co teď, musí se otevřít nové balení a tohle vyhodit." řekl doktor hned po tom co mi podal lahvičku do ruky.
"A všechno musí být v chladu . . . takže do lednice." dodal.
"Jasně." kývl jsem.

Ač nerad, nechal jsem jí v pokoji samotnou a šel vyprovodit doktora. Mezitím jeho doprovod zabalil veškeré věci, který si přivezl na vyšetření. Dost mě uklidnil, ale zároveň mi bylo jasné, že na léčbu musím dohlédnout sám. Deset dní s ní budu zavřený v pokoji a dohlížet na ní.

"Nebojte se, zvládne to." řekl doktor.
"Já se nebojím." byl jsem přímo posraný strachy, ale tak napůl mě uklidnil.
"Viděl jsem, že vám na ní záleží. Ta léčba zabere a oči budou v pořádku."
"Spíš jsem slíbil, že se jí nic nestane, tak bych nerad, aby byla slepá." řekl jsem lež.
"Tak to chápu." skočil mi na to doktor a já si v duši oddechl.

Bylo to nejkratších deset dní v mém životě. S ní ten čas tak strašně rychle utíkal. Buď jsem byl u ní, nebo jí hlídala ochranka loajální mně. Její pokoj se stal mojí pracovnou i ložnicí. Normálně bych s ní spal v posteli, ale snažil jsem se udržet odstup, tak jsem spal na obřím gauči, který tu byl. Po návštěvě doktora jí léčbu prodloužil o dalších deset dní, ale už ty oči vypadaly o dost lépe. Celou tu dobu jsem však přemýšlel, co bude dál. Tahle situace musela mít řešení. K otci jí poslat byl podepsaný rozsudek smrti, ale nechat ji ubýt ochrankou nebylo taky zrovna ideální. Chtělo to zlatou střední cestu.

Seděl jsem v pracovně a čekal až jí přivede ochranka. Už to byl týden, co jsem opustil její pokoj a konečně našel řešení, snad. Došlo mi, že jeden z nás prostě ustoupit musí a bude lepší, když to budu já. Sice to byla pro moje ego rána, ale to už tak v životě bývá. Při troše štěstí na ní za pár týdnů zapomenu a budu mít klid.

"Odjíždím ze statku." řekl jsem, když stála přede mnou.

Krásnou neděli všem. 😘